Sbohem záchranko...

• 2012-05-09 08:30
• stalo_se

Primár!!! – slyším do kanceláře a okamžitě vybíhám ven k vrtulníku. Pilot je mi v patách a skáče do vrtulníku. Začínáme startovat. Nejdřív startujeme 1. motor (levý) a pak dvojku. Start probíhá v pořádku a pilot mi už signalizuje odpojení zdroje. Než odpojím a odstavím bokem zdroj, doběhne zdravotní tým a nasedají. Já rychle provádím poslední kontrolu dveří, krytky zdroje, palivové nádrže a dávám znamení pilotovi, že je vše v pořádku. Pilot zamává, já ustoupím mimo oblast vrtulníku a ten se vznese opět zachraňovat životy. To vše netrvá víc jak tři minuty.

Tak toto se mi honí hlavou při mém odjezdu z mé poslední služby technika v LZS. Zda to bude napořád nebo se někdy zase vrátím to nevím, ale každopádně mi bylo ctí a jsem rád, že jsem svým dílem přispěl k záchranně několika životů v tak náročném prostředí jako je LZS.

Vyprávění začnu tím, jak začala má první služba. Bylo to v lednu tohoto roku, když najednou zazvonil telefon. Zvedám ho a z druhé strany se ozve „Ahoj Tome, nechtěl bys opět sloužit služby, ale tentokrát ne v Olomouci, ale až v Českých Budějovicích?“. Nemusel jsem ani moc přemýšlet a hned odpovídám „Jasně Aldo, není problém“.

Tak došlo k dohodě a hned v druhém týdnu Nového roku jsem mířil do služby. Cesta je to dlouhá, jelikož bydlím v Zábřehu na Moravě. Beru to přes rodnou Vysočinu jako nejkratší variantu. Po Humpolec byla cesta fajn, když pominu kalamitu, ale pak přišlo to neznámo. Míjím odbočku na Pelhřimov a jedu nic netuše na Tábor. Jak jinak – dojdu na to až ve chvíli, kdy už je lepší jet přes Tábor. Takové typické zakufrování. Nicméně jsem nakonec na hosínské letiště dorazil.

První myšlenka, když sem dojel na stanici a uviděl okolí, kde lišky dávají dobrou noc, a pak hangár, byla: „Ó sakra, tak tady na tohle místo už asi všichni zapomněli“. Je to dost opuštěné místo, několik čmeláků, nějaká ta andula, pomalu jako v Mohavské poušti v Americe, kde jsou odstavena vyřazená dopravní letadla. Jen místo a letadla jsou jiná.

Zvoním tedy na dveře a otevírá mi kolega Jerzy Golecki, po kterém přebírám službu. Seznamuji se rovnou s pilotem, panem Lubošem Valentou. Oba mě vítají a začíná kolečko předávání a ukazování toho, kde co je. Bylo toho hodně a hlavně najednou, takže to mozek stejně nevstřebal vše. Naštěstí se mnou měl Luboš Valenta trpělivost a postupně mi vše vysvětloval a ukazoval, za což mu tímto mockrát děkuji. A jak to bývá, než se stačím rozkoukat, už se letí první let, a jak jinak než těsně před koncem služby. Tak nějak proběhl první den. Bylo to opět něco nového a nezvyklého. Mohl bych zde popisovat jednotlivé dny, ale to je nesmysl, zbytečné a určitě nudné.

Zastavím se ale na chvilku u traťové údržby v LZS. V tomto je právě tato služba specifická a náročná. I když si to člověk neuvědomuje, protože to bere jako samozřejmost a možná i rutinu, ale je to součást této práce. Ráno proběhne klasicky předletovka, bezpečnostní kontrola a odkalení. Procházka po heliportu s kontrolou a pak rozhodnutí, zda dáme vrtulník ven nebo ne. To se řídí hlavně v zimě podle počasí a teploty. Pokud je pod nulou, je vrtulník na hangáru, kde je přeci jen tepleji – a jak říkám, záleží vždy na počasí. Pokud se přes den létá, tak se doplňuje palivo a dělají poletovky. Až skončí služba, udělám velkou poletovku. Délka služeb se hýbe dle východů a západů slunce. To, co jsem právě popsal, může působit jako seznam nebo návod, ale je to ta každodenní rutina provozu, plus tedy obstarat hangár a jeho vybavení. Je toho mnoho, a tak právě tady je nejdůležitější týmová sehranost, pilot se může spolehnout na mě a naopak. Působí to možná jako ohrané klišé, ale stále to platí.

Na hosínském letišti bývají tuhé zimy jako například tato letošní s velkou nadílkou sněhu a hlavně velkými mrazy. To je problém, jak chcete vyjet z hangáru s vrtulníkem, když je venku třicet čísel sněhu a více. Ten musí pryč a tak ráno sednete do traktoru a odhrnujete sníh jak ďábel. Tohle vždy musí proběhnout v dostatečném předstihu před službou. Velký problém tvoří mráz, který přizvedá vodící kolejnice hangárových vrat a tím tu máme další problém k řešení – nejdou otevřít vrata. Takovýchto věcí se objeví mnoho, ale vždy se s nimi musíte vypořádat.

Ale abych jen nemluvil o povinnostech a problémech z provozu. Služba LZS nabízí spoustu zážitků a hlavně setkání s velice zajímavými lidmi. Nechci moc jmenovat, abych někoho nevynechal, ale přeci jen rád zmíním piloty – p. Zdeňka Svobodu, již zmíněného p. Luboše Valentu a hlavně p. Petra Čiháka, se kterým sem odsloužil mnoho služeb a mnohému mě naučil, za to moc děkuju a přeju všem mnoho štěstí.

Abych se dostal k těm zážitkům – vzpomenu ten nejzajímavější zážitek, na který budu vzpomínat určitě do konce života. Vše začalo jedno ráno v únoru. Bylo naplánováno slaňování v rámci pravidelného výcviku, a tak se už od rána sjížděli záchranáři. Zrovna bylo období arktických mrazů a kluci chodili, zda bych nezneschopnil mašinu, přeci jen zima byla velká a kdo by se chtěl houpat v luftu pod vrtulníkem v takovém krutu. Mašinu sem nezneschopnil, což se mi vrátilo. Stojím tak na chodbě a čekám, co se bude dít, když v tom přijdou kluci záchranáři. ,,Ty hele potřebujeme zátěž do vaku pro pacienty, neměl bys zájem ?“ Dost mě to překvapilo a přiznám, chvilku sem si to musel rozmýšlet. Ale řekl jsem ano, přeci jen se má zkusit co jde – a tak jsem byl v tom.

A jak to probíhalo? Jelikož byl mráz a sníh vcelku tvrdý, padlo rozhodnutí slaňovat přímo u heliportu na ploše letiště. V hangáru proběhl briefing s informacemi, jak bude vše probíhat atd. A pak zkouška odhozu lana – třikrát mechanicky a třikrát elektricky.

Jdeme na to! Startujeme vrtulník a až už plně běží, záchranář odváží zdroj po odpojení a já běžím do pole, abych si lehl do vaku pro pacienta. Kluci mě pěkně zafixovali a přikurtovali. Chvíle napětí... ležím na zemi a slyším vrtulník, jak stále točí na zemi a prozpěvuju si refrén písničky z filmu Tankový prapor: „Kdybych tak věděl, do jaký jdu prdele“ a náhle slyším, jak jde vrtulník do luftu. Je to tu!! Pár vteřin a je nade mnou i s červeným chlapíkem, který si mě zacvakl do lana. Pomalu se zvedáme a v té chvíli se projeví jev, který si člověk neuvědomí a hlavně nečeká, a to je, že ten vak se před rozletem či doletem pěkně roztočí, připadám si jako na trenažéru v NASA. Ovšem pohled na vrtulník ze spodu a za letu je něco úchvatného i když si představím, že se tam kolíbám jak jojo. Pro mechanika cenná zkušenost. Děláme okruhy po letišti, vždy lehnout na zem a zase vzhůru, vcelku rychle se člověk naučí rozeznávat vzlet a přistání, ach ta rotace...

Po pěti střídáních záchranářů je konec. Vysedám z vaku, trochu se mi točí hlava, zaměřím se na heliport, kde už přistál vrtulník, a jdu, možná trochu vratce. Ale jak sem již říkal, je to opravdu zážitek na celý život. A abych nezapomněl, tak se mi během lítání všichni záchranáři smáli „Jó, kdybys to zneschopnil...“ a to proběhlo pětkrát. Jediná škoda je, že jsem neměl foťák, protože ty fotky by byly opravdu perfektní.

Teď už jsem pomalu na konci vyprávění. Je to konec vcelku smutný, přeci jen pět let je pět let vzpomínek a zážitků. Navíc vrtulníky jsou můj koníček a velká vášeň a tak můžu být trochu sentimentální. Přesto – život jde dál a já mířím domů a už za pár týdnů odjedu pracovat do Thajska na Albatrosy.

Rád bych se tímto rozloučil s celým servisem Alfa Helicopter, kluci mne hodně naučili o vrtulnících a celkově o mechaničině. Rozhodně je musím vzpomenout, jsou to: David Kostruha, Jarda Kellar, Pepa Březina, Aleš Palatka a šéftechnik Petr Kolařík. Díky kluci a zase někdy v budoucnu třeba. Tak tím končím své vyprávění ze služeb Letecké Záchranné Služby u Alfa Helicopter.

Related categories