Tu-104 a trable v Dakaru

• 2011-09-08 00:01
• na_cestach

To, co vám chci vyprávět, se mi přihodilo za mého působení ve funkci technika v Dakaru a Rabatu. Původně jsem totiž nastoupil do Dakaru, později jsem přešel do Rabatu, kde jsem dělal technická ošetření našich letadel. S nimi jsem jako technický doprovod létal do Bamaka, Konakry a Freetownu. Ekonomové spočítali, že totéž mohu dělat ze stanice Rabat, a tam jsem se proto přestěhoval. První příhoda se stala na úseku Rabat – Dakar. Létalo se přímo, ale někdy počasí nepřálo, foukalo to proti, a tak jsme museli sednout před Dakarem na letišti Nouakchott, kde jsme dotankovali palivo.

Byla to sice výjimka, ale mně se stala hned dvakrát. Přistáli jsme na celkem bezvýznamném letišti, spíše to byla vojenská základna, ale nikdy nás neodmítli. A teď uvidíte, že člověk musel být na cizím letišti jako ostříž. Hned po přistání se kolem nás vyrojila celá sestava patřičných služeb. Všechny jsem s díky odmítnul, jen paliváře jsem si ponechal. U Tu-104 byla ta zvláštnost, že se plnilo palivo shora, z křídla, přímo do plnicích otvorů pomocí palivové pistole. Tak asi, jako plníme do auta. Ani se nesledovaly palivoměry, kolik je zrovna naplněno. Naplnila se ta nádrž, která byla zrovna potřeba podle délky letu, a to vždycky „po špunty“.

Do Dakaru to bylo 400 km + navigační zásoba, tak asi na hodinu letu. Bylo potřeba naplnit jednu nádrž, a to plnou. Otevřel jsem patřičnou zátku na křídle, ukázal, že tam budeme zrovna plnit, a že to bude „petrol“. Z povzdálí jsem sledoval paliváře.

Musím poznamenat, že přijeli s cisternou a plnicí hadice měla koncovku tlakového plnění. Chvíli chodili kolem náběžné hrany křídla a hledali, kam hadici připojit. Když jsem jim ukázal na křídle, kam přijde hadice, a že musí mít na konci pistoli, tak se chvíli v místním jazyce něco dohadovali, až z cisternou, na které byl nápis „Petrol“ odjeli.

Přijela cisterna jiná, s nápisem „Gazoline 98“, ta měla na konci hadice pistoli a už se s ní sápali na křídlo. To už jsem musel zasáhnout. Poslal jsem je s uvedeným autem pryč, a požádal je o auto předešlé, a upozornil jsem je, že potřebuji kerosen a pana vedoucího. Přijel téměř okamžitě, byl to Francouz, a hned všechno pochopil. Ve skladu měli asi desetimetrový nástavec, na jednom konci byla plnicí pistole, a na druhém přípojka tlakového plnění. Tímto dílem hadici na cisterně nastavili, a plnilo se tak, jak jsem potřeboval. Ani si nechci domyslet, co bych dělal, kdyby mi do nádrže naplnili letecký benzin. Tak to bylo při mezipřistání v Nouakchottu.

Další trabl se mi přihodil při cestě z Konakry. Těsně před přistáním za mnou přiběhla stevardka, abych se šel podívat, co se to děje na okénku ve střední části letadla. Celé okénko bylo něčím potřísněné, táhlo se to dozadu, a nebylo z něho vidět. Hlavní podezření jsem měl na únik oleje, což se hned po přistání potvrdilo. Otevřel jsem horní kryty motoru a bylo vidět, že jedna hadička rozvodu oleje je prasklá. Oznámil jsem to kapitánovi a sdělil mu, že je veliká naděje, že se mi to podaří opravit. Ze svého předchozího působení v Dakaru jsem měl velice dobré vztahy s mechaniky Air Afrique a věděl jsem, že v jejich skladu by mohli patřičnou hadičku mít. A měli. Ochotně mi potřebných 80 cm poskytli, a já jsem ji mohl upravit pro naší potřebu. Pro techniky uvádím, že hadičky jsou dodávané v běžné metráži, a koncovka se přemontuje na hadici novou. Hadici jsem namontoval, dolil olej, a po nahození motoru zjistil, že je vše v pořádku. Po necelé hodině jsme pokračovali v cestě do Rabatu.

Poslední problém, který mohl mít dalekosáhlé důsledky, se nám přihodil při letu z Rabatu do Dakaru. Ne úplně za letu, ale těsně po přistání. Sedli jsme v Dakaru a hned po opuštění dráhy, ve výjezdu na pojížděčku, nám zhasnul pravý motor. Asi po 100 metrech (ještě jsme nebyli na nádraží), přestal pracovat i levý motor, a nastalo ticho přímo hrozivé.

Šel jsem do pilotní kabiny, co že se to stalo. „Necháme to odtáhnout na nádraží, někam bokem, prohlédni filtry a doplň palivo na cestu do Freetownu,“ řekl mi kapitán. Zavolali na věž, že potřebujeme odtáhnout a já jsem sestoupil na plochu (výborná věc, u Tu - 104 byl žebřík). Tupolevovskou vlečnou oj jsme tam měli také, a po několika minutách jsme už stáli na postraní stojánce na letištní ploše.

První byli u letadla paliváři. Doplnil jsem potřebné množství pro let do Freetownu, a šel na palivové filtry. Nebyly nijak zvlášť znečištěné, tak jsem je po umytí namontoval zpět, celý palivový systém jsem odvzdušnil a oba motory jsme nahodili. Úplně bez problému, vše bylo v pořádku.

Jak to teď popisuji, tak jsem to napsal do závadové knihy. S tím, co se zde stalo, jsem se za celých 40 let, co jsem dělal mechanika, už nikdy nesetkal. To byly ty trable, a třikrát to už snad stačilo.

Teď tedy něco veselejšího, v Dakaru ještě zůstaneme. Chystali jsme se na let do Freetownu, ale meteoslužba nám nepovolila odletět, protože tam byla bouře. Výhled byl tak 6 hodin. To ale nepřipadalo v úvahu, protože v té době se ve Freetownu po západu nelétalo. Rozhodnuto. V Dakaru přenocujeme, a odletíme až druhý den ráno.

Ubytováni jsme byli v hezkých bungalovech nedaleko letiště, asi 10 km od centra města. Do sprch, na večeři (mezitím se setmělo) a pak jsme se kochali pohledem na potemnělé moře. Tu mně napadla skvělá myšlenka a navrhl jsem kolegovi mechanikovi, abychom navštívili večerní Dakar. Nadšeně souhlasil.

Oblékli jsme kalhoty, košili a hurá na taxíka, o které není před žádným hotelem na světě nouze. Jako cíl cesty jsem uvedl: taverna du port. Byla to typická přístavní krčma hned naproti hlavní bráně do přístavu. Náš taxikář souhlasně pokýval hlavou a vyjel. Jenže ne tou nejkratší cestou, ale podle pobřeží, což je asi o 10 km delší. Jemně jsem ho na to upozornil a on zamířil cestou, kterou jsem chtěl. „Pán to zná,“ odvětil.

Dojeli jsme v pořádku k taverně. Byla to přístavní krčma, asi tak naše čtvrtá cenová skupina. Samotný lokál se nachází v přízemí, v patře mají pokojíky africké slečny, kde nabízejí svoje služby. Je to doslova několik kroků od přístavu, takže nedočkaví námořníci to nemají daleko. To, co vám teď popisuji, to přesně se mnou provedl mechanik Jarda, od kterého jsem přebíral stanici Dakar.

Když vkročíte z osvětlené ulice do přítmí zmíněné krčmy, nevidíte absolutně nic. To už vás v té tmě uchopí někdo za ruku, a vede vás k volnému stolku. Stále nic nevidíte. Jako teď. „Kam nás to vedou?“ ptal se rozechvělým hlasem můj kolega. „Neboj se a následuj,“ odvětil jsem pobaveně. Konečně jsme dosedli k volnému stolku, to znamená my dva a naše průvodkyně, které nás tam dovedly. Pomalu jsme se rozkoukávali, a už jsme viděli dva páry svítících žároviček, což byly jejich oči. Zdvořile se optaly, co budeme pít, a hned si samy odpověděly že whisky, kterou objednaly. Pro nás, i pro sebe. Můj kolega z toho byl celý vyjukaný, ani mu nebylo do řeči. Za chvíli se však uvolnil, i se rozpovídal, když pojednou vykřikl: „Ona mi rozepíná kalhoty.“ Říkám mu: „ Klid, dokud s ní nejsi na pokoji, tak je to zadarmo.“ „ Ale já to nechci,“ brání se Franta. „To je něco jiného, to jí musíme odmítnout,“ uklidňuji ho. Dámě jsem vysvětlil, že láska nebude, protože jsme „fatigué“, což francouzsky znamená „unavený“ - tuto omluvu každá s pochopením přijme. Je to podobné, jako když vám manželka řekne: „Dneska né, bolí mě hlava.“ Když to dámy slyšely, hrdě odkráčely vlevo, i se sklenkami s nápoji.

Pomalu jsme též dopili, a ještě chvíli korzovali po hlavní dakarské třídě. Pro ty, kteří sem náhodou zajdou: všechno mělo jednotnou cenu, i sklenice točené vody.

Takto vidí cestující hlavní město Senegalu Dakar krátce po startu. Leží na nejzápadnějším výběžku afrického kontinentu. Zajímavý je malý ostrůvek v jeho blízkosti. Jmenuje se Goree a má pozoruhodnou historii. Je na něm stará pevnost, která měla bránit vjezd do přístavu. Žádné bránění se ale nekonalo, protože Dakar nebyl nikdy napaden. Pevnost byla přebudována na vězení, ale i to zaniklo. Nebyli zde zločinci. A přece se dočkala a nalezla využití: byli zde shromažďováni pochytaní otroci, a odtud na lodích exportováni na místo určení. Ti, kteří se po zrušení otroctví vrátili, založili nedaleko v Pohoří lvů město Freetown.

Related categories