Mešita Hassana II v Casablance má otevírací střechu
Z mešity se vracíme k nádraží, alespoň chvíli jdeme zdejší medinou. Casablanca ale dle LP i jiných cestovatelů mnoho nenabízí, a tak už před půl jednou zase sedíme ve vlaku a jedeme k přímořskému městečku El Jadida ■■. (100 km, 35 Dh). Nádraží v El Jadidě je asi tři kilometry od samotného města, a proto bereme petit taxi. Konečně chápu, k čemu slouží ten poutač na střeše auta. Je to zahrádka, na kterou řidič briskně hodí naše batohy a bez jakéhokoliv zajištění se jede. No snad je nebudeme muset sbírat z vozovky. Na autobusovém nádraží zjišťujeme zítřejší spoj do Essaouiry. V dopoledních hodinách jede pouze zdejší nejlepší dopravce CTM, ale jízdenka stojí 95 Dh. Protože běžný autobus stojí jen 60 Dh, raději si přivstaneme a pojedeme místní rachotinou.
Cestou k centru měním 30 Euro v kurzu 10,78 a zkoušíme v LP chválený hotel Royal. Už pěkně zařízená recepce naznačuje, že toto nebude místo našeho noclehu. Pohled na ceník (asi 250 Dh za dvoulůžák) tušení potvrzuje. Nakonec bereme za vděk starším hotýlkem, v němž dvoulůžák s teplou sprchou na patře stojí pouhých 80 Dh. Je to hezký prostorný hotel, zjevně nesoucí rysy koloniální architektury. Žel dobu své slávy už má za sebou.
Do vln oceánu Pobřeží mezi Casablancou a Agadirem je známé silnými větry a stabilní teplotou – v zimě nějakých 10, 15°C, v létě málokdy přes pětadvacet. Vyrážíme na prohlídku místní pevnosti a kasby uvnitř, neodmyslitelná espéčka přirozeně ignorujeme. Nejzajímavější je zhruba uprostřed kasby stojící Portugalská cisterna ■■ (vstup 10 Dh). A pak už na pláž. Na městské podvečerní pláži to po odlivu žije. V mokrém tvrdém písku vzniká hned několik fotbalových hřišť. Na jednom hrají malá děcka, jinde pánové v letech nebo zase dorostenci. Koukám na jejich kopací techniku a kdybych si šel s nimi zahrát, asi bych se ztrapnil. Jde jim to dobře. Konečně okoušíme vodu Atlantiku. Žádné kafe, ale jde to, jen ten vítr trochu zlobí.Portugalská cisterna v přímořském městě El Jadida
K večeři jsme si naordinovali změnu jídelníčku. Když u moře, tak rybu. Každý jsme si dali jinou, ale zato pořádnou porci smažených potvor (s bohatou přílohou a vodou za 45 Dh na osobu). Nebyla špatná, ale já holt radši maso, co běhalo. Kuchař se po přípravě našeho pokrmu odebral na sousední pavlač, kde se za mírně pobavených pohledů kolegyň oddával hlasité modlitbě. Středa 26. 5.Čekání na zákazníka v Essaouiře
Už na první pohled je v Essaouiře ■ dost turistů a také ceny jsou vyšší, než jsme zvyklí. V medině jdeme na oběd. Dostáváme porci jak pro obra (vždy tři kuřecí a tři hovězí špízy, k tomu hranolky, salát a mátový čaj). Jenže také to něco stojí. Napočítají každou položku, kterou přinesli, a nezáleží na tom, zda jsme ji chtěli či nikoliv. Každého to přijde na 70 Dh. Takže tentokrát bez dýška a na pozvání k příští návštěvě odpovídáme poněkud škrobeným úsměvem. Obcházíme přístaviště a míříme na severní pláž. Chvíli bloudíme po prašné cestě až k jakémusi sběrnému dvoru, kde se místní přehrabují, zda by tu ještě nešlo něco recyklovat. Konečně jsme na pláži. Je právě odliv a my kotvíme u jedné skalky s písečnými dunami v zádech. Žádné vedro, ale oba se alespoň jednou smočíme. Peťa buduje hrad z písku, poté vyrýváme na pláži velkými písmeny nápis „AHOJ“ (to aby byla letadla pozdravena), když tu k nám přijde zarostlý blonďák: „Hello, where are you from?“. „From Czech republic,“ odpovídáme. „Já si hned říkal, že jste Češi,“ nato ten týpek, který vypadal jako Robinson Crusoe. Pozval nás na kafe do ležení v dunách. Byli dva. Už půl roku jsou na cestách. Tři měsíce putovali po Španělsku, nyní jsou už čtvrt roku v Maroku. Ošlehaní sluncem, větrem; nabití zážitky. Popíjíme kafe vařené v ešusu na ohni, klábosíme, na chvíli se zastaví i jeden spřátelený Maročan. Jo, proti těmhle vandrovníkům jsme salonní turisté.Přístav v Essaouiře
Cestou k hotelu kupujeme chleba a nějaké konzervy na večeři. „Doma“ v malém budoáru na předsíni zakončujeme den partičkou kostek. Čtvrtek 27. 5.Atlantik u Essaouiry po odlivu
Loučení Pátek 28. 5.Ráno naposledy zažíváme ono nezapomenutelné nádražní představení překřikujících se naháněčů. „El Jadida, Marrakéš, Agadir, Jadida, Jadida, Makéš, Agadir, Makéš,“ křičí jeden přes druhého a dlouhé názvy měst zkracují, aby byly co nejúdernější. A když už je čas odjezdu, jede se ještě pomalu prostorem nádraží a nejbližšími ulicemi, naháněč visí z otevřených dveří autobusu a volá poslední možné cestující: „Marrakéš, Makéš, Makéš, Makéš!“
Dopolední autobusový přejezd do Marrakéše ■■ (168 km, 40 Dh) docela ubíhá a kolem poledne vstupujeme do nám dobře známého hotelu Bab Doukkala nedaleko marrakéšského nádraží. Tentokrát je dvoulůžkový pokoj volný a platíme jenom 80 Dh dohromady. Jenže teď je to jaksi bez studené sprchy. Museli bychom si připlatit 10 Dh, a tak budeme holt za prasata.
Po krátkém odpočinku vyrážíme na zevrubnou prohlídku zdejších pamětihodností – proplétáme se známým súkem, kde uskakujeme před všudypřítomnými motorkami a koly, přebíháme několik hlavních silnic. Auta samozřejmě nezastavují ani na přechodu, no ona většinou ani nepřibrzďují, a tak pokaždé musíme vyčíhat ten krátký okamžik, kdy se v řece aut, autobusů, kočárů s turisty, motorek, malých mopedů, povozů s koňmi, koly najde skulina. A pak se nadechnout a sprintovat na druhý břeh, tedy chodník. Nejdříve jdeme ke královským hrobkám (10 Dh). Po zastávce na černou kávu si jdeme prohlédnout rozvaliny rozlehlého paláce el-Badi ■■ (10 Dh). K další pamětihodnosti – Paláci de la Bahia – přicházíme v půl čtvrté a právě zavírají. Podle deset let starého elpéčka by měli mít ještě dvě hodiny otevřeno. Máme prostě smůlu. Jdeme dál do židovské čtvrti a hned je u nás malé, asi tak desetileté espéčko. Kluk nám chce ukázat cestu k synagoze, my ho ale dokonale ignorujeme. Zlomyslně jdeme vždy jinudy, než se nás snaží navigovat. „Tam nechoďte, ta ulice je slepá,“ říká. „To víš že jo,“ myslíme si své. Samozřejmě kecal. Po několika marných pokusech nás zmanipulovat a dostat za to bakšiš to konečně vzdává. A to za škodolibých úšklebků holčičky, která nás před ním varovala a jež byla zřejmě jakousi konkurenční SP. Jo, už v té komunikaci, tedy přesněji nekomunikaci, umíme chodit. Židovská čtvrť připomíná starou medinu – spleť úzkých uliček, spousta krámků a všude hodně živo. Necítíme se tu ale zrovna moc bezpečně a jsme rádi, když jsme u jejího konce. Dál míříme ke královskému paláci a hned je u nás další espéčko, že nám ukáže cestu. Zase s ním hrajeme partičku na ignoraci a palác sami v pohodě nacházíme. Dovnitř se ale jít nedá a strážci si nepřejí ani abychom fotili vstupní brány. S blížícím se večerem se mění naše mise z poznávací na nakupovací. Zítra odlétáme, a proto jdeme na bazar a pořizujeme dárky. Znovu se přesvědčuju o tom, že nejlepším vkladem do smlouvání je danou věc vůbec nechtít. Zaujalo mě celkem pěkné dřevěné domino. Jen tak jsem ho vzal do ruky a zase položil zpět. Ve vteřině byl u mě prodavač: „To nestojí 800 dirhamů, jak je uvedeno na cedulce, ale jenom 400,“ začíná svou jednostrannou licitaci. Já to domino ale nechci, a tak si prodavač vystačí sám: „Tedy chtěl jsem říct, že je za 350 Dh, no dobře tak tedy za 300 Dh. Hezké, že? A za dvě stovky může být vaše. Ne, dám vám speciální cenu – 150 Dh, tedy 120 Dh.“ Na mě to nezabírá, a tak ve svém hereckém vystoupení vykládá pomyslného žolíka. Okatě se ohlíží, zda není někdo v naší blízkosti a skoro šeptem, ale o to důrazněji říká: „O-sm-de-sát! Jenom pro vás za o-sm-de-sát!!!“ To už se mu konečně vysmýknu, protože by s cenou šel ještě níž a já bych to snad nakonec koupil. Peťa se snaží zase usmlouvat pěkný zdobený talíř, ale cena stále neklesá na očekávanou úroveň. Další smlouvací interview vedeme v prodejně koření. S mátovou směsí realizuju pořádný obchod až napotřetí. Balíček je za 30 Dh, já chci dva a za každý nabízím 15. Prodavač sleví na dvacet a nakonec si plácneme, když mi dá tři balení za padesát (jsem holt měkkej). Peťa se zase v jedné cukrárně zaměřuje na cukrovinky. Jenže prodavač mluví jenom francouzsky a arabsky a my zase jen anglicky. A tak přichází na řadu jako obvykle tužka a papír. Jenže pokud dáte Maročanovi cokoliv do ruky, rozlučte se s tím. Ještě nebyl Petrův nákup u konce a už měl prodavač jeho tužku hezky zastrčenou v kapse. Tentokrát si toho Petr všiml včas a požádal o navrácení, při dalším nákupu už ale tužka nechtěně definitivně změnila majitele. V naší oblíbené restauraci se loučíme se zdejší kuchyní za zpěvu muezzinů, který, jak trefně poznamenává Peťa, připomíná startování motorky vyběhlého typu. Necháme si servírovat klasiku – kuřecí špízy s hranolkama a zeleninovou oblohou a k tomu sprite (40 Dh). V hotelovém pokoji finišují přípravy na cestu do Evropy. Ležím si tak na posteli a říkám si: „Co mně ten náš pokoj vlastně připomíná.“ Ano, takhle asi nějak vypadá vězeňská cela – malá místnost, zamřížovaný průhled do chodby, zamřížované okno na ulici, oprýskané umyvadlo a nad tím vším se komíhá jedna žárovka. To se musí zachytit, a tak inscenujeme krátké video o krušných podmínkách odsouzených za pašování drog v marocké věznici – já jako kameraman, Peťa v hlavní roli. Sobota 29. 5.
Absolutne nechapu, proc lidem, co maji jiny nazor, nadavas do pitomcu. Nemam nic proti autorovi clanku, je to kvalitni a ctivy text, ale na tenhle server si chodim cist o letadlech a ne o beduinech. A nevidim nic spatneho na tom, kdyz ten nazor sdelim verejne, protoze se za nej nestydim.
Pokud te opravdu tak zajima, co pisu o letadlech ja, tak si muzes poslouzit zde:
cesivasii.blog.idnes.cz/r/25140/Trip-reporty.html
jsem si to vytiskl a přečetl celé, já bohuže, když něco píšu, tak se do toho zamotám ale tohle je skvělý.
A těch pár pitomců co si stěžují jen ukazují,že nejhorší je srážka s blbcem. Už se těším až něco pošlou :D:D
Hezké čtení, děkuju autorovi že to sepsal. Pár detailů navíc o letu tam i zpět by bylo fajn ale i takhle je to prima. Komu se to nelíbí ať to nečte, tohle není veřejnoprávní médium, redakce může zveřejnit to co uzná za vhodné...
to Milan V: prosím můžeš napsat víc o akci "kolečko 5 segmentů Ryanairem za 2 dny a to celé za 5 Euro"
Díky moc !!!
Mohl bych poslat clanek o sve ceste okolo Zeme, ale taky nechci nudit :-)
Mohl bych poslat svuj cerstvy zazitek z letu Singapore- Zurich-Singapore s A 380-300, ale nechci nudit protoze vim, ze si to kazdy musi prozit sam na vlastni kuzi aby si to vychutnal a docenil tu techniku...
maji pravdu - tohle je snad PLANES!
Clanek neni spatny, ale videl bych ho radsi na cestovatelskem serveru. Na leteckem serveru si dokazu predstavit dobre napsany trip report, ale tohle je opravdu ulet.
Diky za zajimave vypraveni, rad jsem si ho precetl.
21 records
Copyright © 1999-2024 planes.cz | CMS
JA naopak autorovi děkuji, něco podobného mám letos v plánu a info mi dost pomohlo.