Večeřeli jsme (kromě salátu) na ruský návrh šašlik, pilo se docela dobré francouzské růžové víno a whisky, kterou ve dvoulitrové láhvi přinesl jeden z Poláků, jmenoval se Bogdan a je z té party, co tu létají s Mi-2 pro djiboutskou armádu. Pojedli jsme, poseděli, trochu si i zazpívali, závěr večera proběhl standardním způsobem (jak mě kluci dopředu informovali) - Rusové se ztratili bez placení. To se dělá tak, že všichni jako na povel vstanou a se slovy
„- da svidánija!“
odejdou. No, a my to pak zaplatíme. Stereotyp následujících dnů příliš inspirací pro psaní poznámek nepřinášel, ačkoliv tak jednotvárné ta zas nebylo - kluci z Československa přinesli trochu změny. Karel Sovák s Ludvou Směřičkou měli v úmyslu s Moussou uzavřít kontrakt na další dvě L-410 a skoro každý den jednali, až se z nich kouřilo. Ludva pak chytil jakousi infekci a většinu času pak trávil na hotelovém pokoji vleže. Naši kluci mechanici dělali velkou prohlídku letadla a Láďa Svoboda prohlížel motory, co už vlastně byly dolétané do generální opravy. Jeho mohutná, vysoká postava je ztělesněním klidu a pohody, jak už to u lidí této tělesné konstituce bývá. Honza Štacha sbíral informace pro svoji kontrolní zprávu, tak si některé ty naše tratě taky zaletěl. Protože celá tato společnost byla bez auta a tudíž bez možnosti pohybu, vzal Moussa auto Suzuki z půjčovny, disponoval s ním napřed Sovák a potom také trochu my.
Kalendář Puntavia na rok 1992
Pátek, 30.října 1992
Jeden z volných pátků, který jsme strávili na pláži. Moře bylo vynikající, i když jen 28 stupňů teplé. Byl příliv, foukal čerstvý vítr a byly dostatečné vlny, aby se v nich dalo blbnout a člověk nemusel sedět na dně, aby byl po krk ve vodě, jako při odlivu. Karel Sovák tam byl jenom dopoledne, Ludva se léčil na hotelovém pokoji. Kromě legionáře "dědka" Jirky tam pak taxíkem přijel ještě další, trochu kulhal, prý ležel na ošetřovně s natrženým svalem, ale utekl. Obědváme naše langusty, co jsme přivezli z Bosasa - osm jsme jich snědli a tou devátou jsme majiteli restaurace zaplatili za přípravu. Langusta tu na trhu normálně stojí asi šest tisíc djiboutských franků, jak připomněl Pepa, v pražském nóbl supermarketu na Proseku jedna stojí 1.400 korun. Jídlo to není nejhorší, jedl jsem však už i lepší. Můj žaludek má však asi jiný názor, druhý den ráno mne to vytáhlo z postele, taktak jsem doběhl na záchod.
K jídlu se pilo jako obvykle růžové francouzské víno, předtím holandské pivo Heineken. To má s naším pivem společný jen název, je bez chuti, něco jako bývala naše osmička, ale s větším obsahem alkoholu. Žízeň si však nedá poručit. Po zkušenostech s minulými dvěma návštěvami pláže (loupal jsem se na ramenou jako telecí jazyk, místy až dokrvava) jsem se tentokrát poctivě namazal Bronzolem, co mi na pokoji zůstal po Jirkovi Nečasovi.
Tentokrát odjíždíme trochu dříve, po zkušenostech z minulého týdne, kdy se první várce pokazilo naše auto (stojí nám pod okny neopravené dodnes) a ostatní pak na pláži čekali až do tmy, než pro nás přijel Robert taxíkem. Poučen těmito zkušenostmi cpu se do první party pro odjezd. Řídí Mirek Botek, vedle něj Pepa, my dva se Štachou sedíme vzadu. Držím se levou rukou poutka nade dveřmi, poklimbávám a těším se, jak ze sebe tu sůl doma umyju (pokud poteče voda) - za deset - patnáct minut jsme doma. Najednou –
"Pozor! Brzdi!"
- rána jako hrom, řinčení rozbitého skla a stojíme. Naše Suzuki z půjčovny je pevně zabodnuta "čumákem" pod zadní nárazník džípu Toyota, z našeho chladiče poměrně rychle uniká chladici kapalina a dělá kaluž na asfaltu. Před Toyotou na silnici leží v šoku vebloud a přímo strašidelně hýká. Má přeraženou levou zadní nohu, bolestí odhaluje vyceněné zuby, pomohli bychom mu, ale není jak. Řidič se přecházejícímu zvířeti nejprve pokoušel vyhnout, ke srážce proto došlo až na levé polovině silnice. Teď tam stojíme a přemýšlíme, co budeme dělat, naše auto je neschopné jízdy, navíc je potřeba v každém případě počkat na verdikt policie. V tom džípu před námi jsou dva francouzští mladíci (asi vojáci v civilu) se dvěma černými slečnami, anglicky se s nimi nelze příliš dohovořit.
Honza se proto stopem vrací na pláž (asi tři kilometry) pro legionáře, schopné domlouvat se francouzsky. Přijeli právě včas, vzápětí po nich přijíždějí černí policisté, z nichž jeden to tu všechno poctivě měří pásmem. S tímto měřicím aparátem prolézají okolí asi tak, jak by to dělali Laurel s Hardym, kdyby je napadlo natočit grotesku na takové téma. Mezitím se setmělo, provoz ve směru pláž-město zesílil, téměř každé francouzské auto zastaví a nabízí pomoc, z aut obsazených černochy naopak hledí jen zvědavé obličeje, občas je slyšet i zlomyslný chechtot. Necítíme se tu nijak dobře - do města je asi šest kilometrů a kousek od nás je odbočka vedoucí k černošské slumové osadě, kam se bílým nedoporučuje chodit ani ve dne. Jak se dalo čekat, chvilku po policajtech se tu objevila ženská, která tvrdí, že velbloud jí patří, ten se k ní však nehlásí, asi má svých starostí dost. Po odeznění prvního šoku se pokusil vstát, dokázal však o třech nohách učinit jen tři vrávoravé kroky, zhroutil se a nyní leží těsně u cesty. Zlomená, či spíše ulomená noha je zkroucena pod ním, občas chrčivě hýkne a kupodivu přežvykuje, do pohody spokojeně přežvykující krávy však má velmi daleko. Nakonec, hromada trusu pod ním a vedle něho svědčí neklamně o jeho rozpoložení.
Myslel jsem si původně, že policisté první ze všeho ukončí trápení zvířete a zastřelí ho, kupodivu si ho však skoro nevšímali. Přestal jsem se tomu divit, když jsem se dozvěděl, že cena velblouda ve zdejších krajích může být až 400.000 djiboutských franků (asi 2.300 dolarů). Žena se však potom podřekla, že velblouda koupili v Somálsku, což v podstatě znamená, že zvíře je pašované, není doklad o jeho koupi a tudíž ani o jeho ceně. Raději se proto ztratila ve tmě. Nakonec, nás se to stejně netýká, je to věc posádky džípu. Jsou z toho chudáci nějací přepadlí a tak nakonec policajtům raději ani neřekneme, že jim na Toyotě nesvítí brzdová světla, což bylo vlastně příčinou našeho nárazu do nich. Černí policajti za chvíli odjedou, prý si něco ověřit. Místo nich však přijede džíp francouzské armády - vojenské policie cizinecké legie, ty ze všeho nejvíce zajímají naši přátelé legionáři v civilu a tak není divu, že musí odjet s nimi.
Opět jsme osaměli na silnici s oběma auty poněkud zdemolovanými, posádkou Toyoty a velbloudem v agónii. Tma už byla naprosto černá a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se ani trochu nebál. Mimo jiné také proto, že jsme na silnici v té tmě stáli v protisměru. Popocházel jsem po cestě sem a tam a zkoušel z nedostatku jiné činnosti bez úspěchu najít na obloze Polárku. Ani nevím, jestli je tu vůbec viditelná. Oba legionáři, tentokrát už v uniformách, se vrátili asi po hodině s tím, že policie už dnes nic dalšího na místě šetřit nebude, a oni dva dostali v kasárnách "befél" nám pomoci a tlumočit. Něco málo po deváté hodině už jsme pod okny měli úhledně zaparkovány oba nepojízdné vozy a Francouze s jejich dívkami jsme pozvali nahoru na skleničku. Moc jsme si s nimi však nepovykládali, anglicky skoro neuměli a francouzsky s nimi hovořil pouze "dědek".
Před parkovištěm Djibouti-Ambouli je vystaven letoun Beechcraft 18 (alespoň tenkrát byl). Foto Jozef Tóth.
Pondělí, 2.listopad 1992
Žánrový obrázek, jako stvořený pro filmového tvůrce: Dva malí Číňánkové z vedlejšího baráku (tak asi tři a pět let) řvou na plné pecky. Hráli si u nás s dětmi fracouzských důstojníků a nejspíš došlo k porušení jejich lidských práv. Na konkrétní důvod se však nikdo neptá, stejně řvou pořád. Náš Achmet je proto oba "eskortuje" do jejich domova a předá je jejich "Achmetovi". Klukům se to nelíbí ani trochu, hlavně ten starší úplně hystericky poskakuje, vztekle dupe bosýma nohama, vůbec mu nevadí, že je na šotolině. Když se po chvilce všechno uklidní, zpoza našeho domu po špičkách vyběhou malí "Frantíci" (kluk a holčička z rodiny francouzského oficíra) a druhou brankou potichu vpustí oba Číňánky zpět do našeho dvora a všichni se v tichosti ztrácejí za barákem. My už sice pěšky odcházíme na letiště (auto nemáme), ale můžete si být jisti, že nejdéle do deseti minut opět skončí hra řevem.
Oba kluci mají viditelně čínské rysy, nedá se však poznat, zda v sobě mají také něco málo černošské krve. Barva pleti v tomto směru není příliš vodítkem, protože jsou oba do čokoládova opálení, jak se od rána do večera pohybují na ostrém pekelném slunci. Jejich otec je francouzský voják čínského původu, matku jsem neviděl.
Dnešním letovým progamem je Djibouti - Hargeisa - Borama - Djibouti - Burao - Borama - Djibouti. Před letem do Buraa mne na briefingu při plánování oslovil dipečer z věže Ali Djama, chtěl od Hagara z Buraa přivézt chatt. Tato rostlina, přesněji řečeno keř, je středem pozornosti většiny obyvatel zdejších končin. Z keře, který se pěstuje ponejvíce v Etiopii, Somálsku, ale také v Jemenu, se otrhávají mladé výhonky s listy a zabaleny v malých svazečcích v plátně či ve folii se dodávají spotřebitelům. Otrhané lístky se žvýkají, čímž se z nich uvolňuje omamná látka, podobně jako při žvýkání koky. Rozžvýkaný "žvanec" listů má "spotřebitel" obvykle v jedné polovině úst mezi zuby a tváří, takže ho na první pohled poznáte podle vyboulené tváře na jedné straně. Pokud s ním hovoříte, je na zubech vidět buď zelené částečky listů, nebo načervenalý, jakoby cihlový povlak, podle stadia rozžvýkání. Čištění zubů tomu příliš nepomáhá, protože se pro tento účel používá většinou kůry zbaveného proutku, který vypadá spíše jako větší křivé párátko. Jenom doufám, že kolega Ali Djama nežvýká ve službě...
Monopol na dovoz chattu do Djibouti má díky svým stykům ve vysokých vládních kruzích Moussa Waberi se svou společností Puntavia. On sám tomuto zlozvyku také holduje, i když je pravda, že jsem ho s vyboulenou tváří nikdy neviděl. Patří zřejmě k těm, kteří si své požitky nechávají do soukromí. V prvních měsících pronájmu OK-ODF v Djibouti se chatt vozil čtyřistadesítkou, přepravované množství však bylo poměrně malé. V současné době se tato oblíbená surovina dopravuje střídavě letadlem Iljušin 18 společnosti Puntavia (pronajato od Aeroflotu) anebo Boeingem 727 společnosti Ethiopian. Každá takováto zásilka (obvykle jednou týdně) bývá příčinou neobvyklého jevu. Všichni, jindy tak líní a ospale se pohybující černoši, pobíhají, pomáhají při překládání z letadla na automobil, abyste je pak mohli později potkat spokojeně se tvářící se svým zaslouženým svazečkem drogy pod paží.
Úterý, 3.listopad 1992
Dnes jsem poprvé v Djibouti zažil déšť. Byl sice jen drobný a trval nějakých deset minut, nicméně je to tu úkaz dosti neobvyklý. "Igelitové" kozy se po tu dobu disciplinovaně (kupodivu) shromáždily pod přilehlými keři, i když jsme si mysleli, že by jim troška vody neuškodila. Je však nutno si uvědomit, že většina z těchto zvířat asi zažívá déšť jen jen několikrát v životě. Náš Achmet chodí v dešti okolo baráku s rozpaženýma rukama, dlaně obrácené k nebesům a blaženě se usmívá...
Dnes byl jeden z mála dnů, kdy se (kromě občas volného pátku) neletělo. Kluci byli něco "ladit" na eroplánu, Pepa byl ve městě a pak se šel podívat za nimi. Měl jsem tím pádem celý volný den a prakticky během něj jsem přečetl knihu Haileyho Večerní zprávy. No, po pravdě řečeno, v závěru dne jsem byl trochu nervózní, protože se kluci při návratu z letiště stavili u Poláků a přišli až dost pozdě večer. Karel Sovák zase několikrát během odpoledne telefonem sháněl Štachu a motoráře Láďu Svobodu. Ti byli krátce nezvěstní, protože potkali náhodou odpoledne ve městě legionáře Roberta, ten je vydatně napojil ze svých domácích zásob whisky a přivezl je sem navečer ukázat. Raději jsem je všechny poslal k Polákům...
Letiště Bosasso. Foto Jozef Tóth
Středa, 4.listopad 1992
Karel Sovák si zřejmě vytyčil úkol, že s námi absolvuje jeden "trip" a Moussa mu to nerozmluvil. Letěli jsme "obligátní" trojúhelník Djibouti - Hargeisa - Borama - Djibouti, na prvním úseku jsme měli dva cestující, což tady zatím nepamatuji. Asi se tu v zimě (ráno 28, odpoledne 33 stupňů) méně cestuje, nebo co.
Minule nám Achmetův pomocník v Hargeise nabídl čaj s velbloudím mlékem a naše "díky" si vyložil jako souhlas a když nám to pak přinesl, už se to nedalo odmítnout. Stáli jsme tam s Pepou, dívali se na sebe a čekali, kdo se napije dřív. Nápoj byl servírován v našich originálních sklenicích značky Durit a nakonec to nebylo tak hrozné. Dnes nám tento nápoj přinesli bez ptaní i pro Karla, chutnalo to tentokrát, jako by to bylo vylepšené instatním kakaem. Karlovi se výlet líbil, jinak by se však určitě tvářil, kdyby to měl absolvovat každý den. Mně se už ani nechce popisovat průběh cesty, podobá se to té minulé jako vejce vejci. Kromě skalnatých kopců různé výšky jsou nejvýraznějším „krajinotvorným“ prvkem suchá řečiště, jen velmi sporadicky naplňovaná vzácnými dešti. Jen jsem Karlovi při pohledu na somálskou krajinu shora sdělil, že soukromě rozděluji krajiny na hostinné a nehostinné - těm zdejším lze přisoudit ten druhý výraz.
Jsme asi 20 mil od Djibouti, když slyšíme na radiu spouštět linku Aeroflot 451 (to je linka, se kterou jsem před necelým měsícem přiletěl), tak trochu zrychlíme, abychom stihli přistát než je pustí na dráhu. Právě když jako Puntavia 811 dosedáme na dráhu, zmíněný Tu-154 už stojí na vyčkávacím místě na TWY 2. Jen si stačím všimnout, že v poznávací značce už není značka státní příslušnosti CCCP, ale RA. Na ploše nás kromě mechanika očekává i nová dívka z výpravny jménem Halwu. Je to pro nás neobvyklé, protože její předchůdkyně Asha se buď nepohla z výpravny, nebo už byla dávno doma. Nová „kočka“ je sice černé pleti, má však kromě subtilní drobné postavy skoro evropské rysy obličeje, mluví obstojně anglicky a na rozdíl od Ashi, která při každém problému většinou jen hleděla s otevřenou pusou, jí to dokonce i myslí. Oproti své předchůdkyni také netráví většinu času malováním svého exteriéru. To vypadá, jako by to bylo pomalované černým a červeným fixem; mají tak většinou pomalovány hřbety rukou až k zápěstí, ramena a krk až - no, kam až jsem neměl možnost se přesvědčit...
Z ohlášené večerní návštěvy "na rozlúčku" přišel jen Honza Štacha s Láďou Svobodou - Sovák měl ještě jednání s Moussou a Směřička ještě stále ležel se žaludečními potížemi.
Následující den pak večerní linkou Air France Airbusem A300 pak celá výprava odletěla, rozloučit s nimi se přišel i Moussa a svými konexemi pomohl klukům hladce absolvovat odbavovací proces na tomto letišti.
1 record
Copyright © 1999-2024 planes.cz | CMS
Je to pěkné, Alberte. Rád to čtu. Jen tak dál.