Djibouti 3

• 2009-06-20 20:45
• na_cestach

Pondělí, 19.října 1992. Ráno jsme obletěli Djibouti - Borama - Hargeisa - Djibouti, jak potom ještě později mnohokrát a v různých obměnách. Achmet Digaleh se mi v Hargeise znovu omlouvá za předchozí incident s foťákem, já ale zachovám kamenný ksicht, místní černoši mi hned tak "nepolezou pod fousy".

Země, nad kterou tu létáme, je dost nehostinná, jen v úseku Borama - Hargeisa na náhorní rovině je vidět poměrně dost obdělaných políček. Na půl cestě mezi těmito městy je vesnice Gabile, kam se původně mělo také létat, v některých mapách je tu vyznačené letiště. Pak se zjistilo, že se tu dá přistát pouze na rovném úseku silnice, která je však široká pouze 6 až 8 metrů a navíc je na náspu. Pepa sem odmítl tehdy letět a sám Moussa na palubě musel uznat, že to tu nejde. V roce 2008 se na internetu objevila šokující videa vzletů a přistání L-410 na náspu silnice uprostřed afrického pralesa a ještě v zatáčce... Tak to už tedy raději to Gabile.

Ve 13.05 místního času letíme Burao, Borama a domů. Pod námi pustá a vyprahlá somálská poušť se znatelnými vyschlými řečišti, pobřeží nám pak ustoupí doprava, abychom ho pak měli v dohledu asi 20 kilometrů vpravo od nás. Indikátor DME nám ukazuje "groundspeed“ 190 knotů, což je na výkon stažený na 60 procent opravdu dost. V Burau budeme asi brzy, zato potom zpátky to potrvá věčnost. Protože není moc cestujících, letí s námi opět Pavel, ještě tady nebyl. Snažím se mu namluvit, že to žluté na radaru je písek, ale zdá se, že mi to "nesežral". Ve vzdálenosti 97 mil od Djibouti jsme už zase skoro nad pobřežím, z pomocných nádrží na koncích křídel přečerpáváme palivo, které by při přistání mohlo být příčinou nadměrného zatěžování konců křídel. Vlevo, poněkud mimo náš kurs, je přístav a letiště Berbera, kopce, co se pod námi začínají zvedat, mají pět až šest tisíc stop. Před námi je pak vidět osamělý, homolovitý kopec, který vypadá, jako by sem nepatřil a je jako stvořený pro tajemný pohádkový hrad. Kopce tu mají většinou tmavou barvu, jsou zřejmě sopečného původu. Hodinu po startu už je vidět Burao, z levé strany se k našemu kursu přibližuje silnice z Berbery do Buraa, vpravo opět několik klikatých, vyschlých řečišť. Nad město se létat nedoporučuje - rodina místního reprezentanta Puntavie Hagara kontroluje jen půlku města.

Letiště Burao, typická krajina této části Somálska. Foto Jozef Tóth

Terén tu tvoří načervenalá hlína, občas porostlá nízkými stromy nebo keři, mezi nimi lze vidět řadu termitišť, která vypadají jako pokroucené, bizarní choboty. Prolétáváme nad letištěm, na které se sjíždějí automobily a červený prach stoupá vysoko k obloze. Mezi troskami letištních budov je několik tanků T-72, z výšky nelze odhadnout jejich použitelnost. Malým okruhem točíme na přistání, hlinitá dráha je poměrně dlouhá, použitelná délka je však asi tak 1300 metrů - pro orientaci vyznačená řadou kamenů.

Letadlo obklopí spousta povykujících černochů a jen několikatýdenní zkušenost pak člověku dovolí mezi nimi rozeznávat, kdo je cestující, kdo celník, kdo má na starosti ochranu letiště, kdo tu jen zevluje a zvědavě pokukuje. Oblečení je velmi pestré, od typicky afrického až po džíny nebo obnošené součásti nejrůznějších uniforem. Velcí afričtí orli krouží majestátně ve skupinách, využívajíce zdejší intenzivní termiky, která je mnohdy viditelná pouhým okem; to v případě, když je do vzduchu stržen prach z hlíny. Startujeme a ještě než otočíme na Boramu si stačím všimnout, jak z letiště utíká stádo bílých koz i s pasákem, ale to už nad nimi máme minimálně 50 metrů.

V málo přehledném terénu, kde je vhodné spoléhat spíše na kontrolu uletěného času než na srovnávací orientaci, jsou občas vidět stopy po lidech. Většinou jsou to různě veliké ohrady pro dobytek nebo drobná políčka. Vlevo vpředu se v dálce zalesknou plechové střechy Hargeisy, vpravo nepravidelný hřeben hor, které se k nám s uletěnou vzdáleností pomalu přibližují. Mineme Gabile, silnice odtud naznačuje, kterým směrem je Borama; vlevo od ní je v rovině několik kopců, které pro jejich tvar Pepa s „Néčou“ pojmenovali "převrácené lodě". V Boramě naložíme další cestující a než odstartujeme, nabízí nám hoch mladého orla, kterého přinesl v krabici od margarinu. Vzít si ho pochopitelně nemůžeme, ale alespoň ho můžeme vyfotit.

Foto Jozef Tóth

Napřed se ale musíme zeptat ochrany letiště, abychom zase nepřišli o film. Pojíždíme po kamenitém povrchu letiště až na druhý konec, protože vítr "do zad" by byl příliš silný. V tomto případě je ale nutno startovat poněkud do kopce, točíme přes město do radiálu 359 na Djibouti. Borama leží v kotlině mezi horami skoro na hranicích s Etiopií, je proto potřeba hned po startu stoupat "co to dá". Po nějaké době kopce vystřídá nudný terén somálské pouště, ve které můžeme občas vidět dlouhatánské čáry, naprosto geodeticky rovné, táhnoucí se absolutně rovně bez ohledu na to, co jí stojí v cestě. Místní černoši tvrdí, že prý to snad jsou jakési historické hranice, dalo by se o tom s úspěchem pochybovat. I dnes by byl docela problém takovou čáru třeba jen vytyčit.

Sotva dostoupáme letovou hladinu FL 105, voláme Djibouti a žádáme vstup do řízené oblasti, krátce nato začínáme klesat. Ani ne půlhodinu po startu už je v dálce vidět pobřeží, město a letiště Djibouti.

Úterý, 20.října 1992 V osm hodin ráno se mělo letět Bosaso, trochu jsme zaspali a přijeli na letiště patnáct minut po osmé. Opět zkoušíme štěstí a jdeme zkusit vyřídit místní ident karty, protože bez nich se tu po letišti lze jen velmi těžko pohybovat. Už skoro týden to zkoušíme, ale jednou nemají film, podruhé nejde fotoaparát, potřetí tam zase nikdo není. K dnešnímu dohadování se "nachomejtl" zástupce náčelníka letištní policie a tak to zkoušíme znovu s ním. Samozřejmě, že tam zase nikdo není, černošku, co obsluhuje fotoaparát, jsme objevili nedaleko před barákem. Mira ji chytil "pod křídlo" a donutil ji dokonce symbolicky se rozběhnout. Kromě přenosů z olympiády to byla první černoška, kterou jsem viděl běžet...

Za pomoci zmíněného zástupce ji konečně můžeme donutit, aby nám ty karty udělala. Sám zástupce nás zapisuje do velikánské knihy, k nalepené fotografii dopisuje jména a profese. Fotografie na kartě se ale dělá na místě Polaroidem, nalepí se na napsanou kartu a opět vyfotí. Výsledek je příšerná, upocená rádobybarevná podoba, podle které se člověk stejně nepozná. Já mám štěstí, že mi aspoň jméno nezkomolili, ale Mira se podle své karty jmenuje Boteke a Pavel je Blayer. Odcházím z office a na kapse se mi houpá zbrusu nová identkarta, nezbytná pro vstup na letiště Djibouti-Ambouli. Ani mi nevadí, že na fotografii vypadám jako uštvaný recidivista.

Originál místní identkarta autora článku

Po půlhodině čekání přišla Asha z výpravny oznámit, že se poletí až v jednu, tak se vracíme zpět na barák - máme čas minimálně do dvanácti hodin uložit svoje propocená těla do klimatizovaných pokojů.

Odstartovali jsme 13.45 místního času, dost brzy na to, abychom si libovali, že budeme brzo doma. Asi jsme se však málo modlili, protože osud byl jiného mínění. Přistáli jsme sice před půl sedmou v Djibouti, neobvyklé drcnutí u levého kola v okamžiku dosednutí nás upozornilo, že něco není v pořádku. Nebylo. To drcnutí byla probroušená pneumatika, která vzápětí praskla. Po zastavení jsme se otočili zpět, ale dál už to nešlo. Tak zastavit, ohlásit se a vypnout. Mechanik Pavel (Mira vařil večeři), co čekal na stojánce C jako Charlie, vyrazil k nám, ještě předtím dojelo auto z briefingu. Zdržení na dráze jsme původně odhadli na deset minut, ukázalo se však, že to bude složitější. Nejprve jsme neměli čím podložit druhé kolo při zvedání a tak Pepa musel zůstat sedět na svém místě a stát pravou nohou na pravé brzdě, aby to nespadlo ze zvedáku. Pavel je elektrikář, tak jeho zkušenosti ohledně výměny kola byly jen o nemnoho lepší než moje. Tak jsme společně empiricky došli k tomu, že zvedaný eroplán se otáčí podle přímky spojující kola, která zůstávají na zemi a tím se zvedákem podepřený bod posouvá poněkud stranou. Zvedák se pak nakloní do tak nebezpečné polohy, že to musíte znovu spustit a "podrazit" ho ve směru pohybu podepíraného bodu. Když si při tom uvědomíte, že samotné zvedání znamená asi tak stokrát zapumpovat s tyčkou zvedáku, pochopíte, že letištní služby už začínaly být trochu nervózní. Asi za hodinu měl přistávat Boeing 747 společnosti Air France. Když jsme zlomili páku klíče kola a nebylo čím odtáhnout matici, začali jsme být nervózní už i my, když jsme si představili, kolik by asi správa letiště společnosti Puntavia naúčtovala za vyčkávání, nebo dokonce za přistání na náhradním letišti v jemenském Adenu. Od French Army jsme si pak půjčili asi metrový hasák, kterým se to nakonec podařilo. Ovšem až poté, co jsme z osy kola stáhli kroužek, kvalifikovaní mechanici určitě ví který... Další činnost už trvala jen asi dvacet minut, no měl jsem dojem, že kdyby to trvalo ještě čtvrthodinku, odtáhli by nás tak, jak jsme tam byli. Moje ruce až po lokty zalepené černou vazelínou a hydraulickou kapalinou pěkně kontrastovaly se sněhobílou košilí, nesl jsem je před sebou (ty ruce) jako chirurg před operací, než jsem si je mohl umýt ve francouzských kasárnách na letišti.

Bylo skoro půl deváté, když jsme OK-ODF zaparkovali na stojánce, Air France zrovna přiletěli nad letiště. V tom okamžiku přijel s elektrokárou mechanik od AF jménem Elmi, který z hangáru přivezl naše poněkud ohnuté oje; nebylo ho naštěstí už zapotřebí. Dispečeři pochopitelně telefonem zburcovali Moussu jako provozovatele, tak mu ještě Pepa musí volat, že už je vše v pořádku. Ještě drobný incident s letištní ochranou, která chce mermomocí prohlížet naše zavazadla a jsme doma jako na koni. Mým vnitřnostem, od rána sužovaným jakýmsi řídkým případem, se konečně dostalo lehkého odpočinutí na příslušné místnosti, která je tu zvána "potítko", neboť není klimatizována. Naordinoval jsem si hned vzápětí několik pořádných doušků pravého tuzemského, z domova dovezeného rumu a přesvědčil se, že pravdu mají znalci, kteří říkají, že – „rum staví“...

Středa, 21.října 1992 Ráno kluci mechanici už v sedm spěchají na letiště, aby dodělali to kolo, které jsme včera nasadili jen nouzově. V devět se má letět Borama - Hargeisa - Burao, trochu se to však zdrží, startujeme až v deset. V Boramě však nastoupí tolik cestujících, že to Burao vypadá nepravděpodobně. Mezi pasažéry jsou také dvě ženy v černém oděvu a se zahalenými tvářemi, jen s tenkou škvírou na oči. Posadily se na první dvojsedačku hned za mne; jak nastupuji a než zavřu přepážku si všimnu, že ty oči mezi dvěma okraji látky jsou velice živé a zvědavé.

V Boramě je reprezentantem Sulejman, který nám dnes tlumočí starostovo přání, abychom nelétali západně od letiště. My také víme, že tam kousek odtud je Etiopie, ale točit na druhou stranu proti kopcům hned po startu není žádný med. Navigujeme do Hargeisy jako obvykle přes Gabile, v jednom místě si dokonce spletu stín velkého mraku s Hargeisou. Přistáváme na dráhu 06, pojíždíme k budově. Nakládáme mimo jiné prezidenta Somali-Landu a další cestující, je toho plné letadlo. Navzdory tomu musí pan prezident sedět na dvojsedadle sám, ostatní se musí uskrovnit. To však nepovažujeme za náš problém. My spíše myslíme na cestující v Burau, kteří tím pádem musí den - dva počkat, ale s tím se nedá nic dělat. Pojíždíme na dráhu a v okamžiku, kdy už skoro dáváme plný plyn, všimneme si vpředu na dráze čtyř velbloudů, kteří tam stojí bez hnutí jako sochy. Pasáček však už k nim běží a za chvilku máme volno.

Stoupáme na Djibouti, když se ozveme na rádiu, slyšíme kluky Poláky
- nazdar Pepo!
Letí v obráceném směru a tak si upřesňujeme vzájemné polohy. Drží gentlemansky hladinu 95 než je prostoupáme a pak teprve klesají. Oba dva letouny sice pečlivě udržujeme VFR (za viditelnosti), ale takto je to jistější. Po dvou hodinách a osmnácti minutách přistáváme na "mateřském" letišti, dnes toho zas až tak moc nebylo.

Related categories