Cestujícím v Kolumbii aneb Naučte se španělsky, přátelé

• 2008-10-28 14:05
• na_cestach

Jeden z dílů nedávno vysílaného televizního seriálu o leteckých katastrofách pojednával o tragické havárii letounu Boeing 707 kolumbijské společnosti Avianca, ke které došlo v okrsku letiště JFK v New Yorku dne 20. ledna roku 1990. Při opakovaném přistávacím manévru došlo stroji palivo a ten se zřítil na Long Islandu asi 20 km od letiště. Vyšetřování ukázalo, že havárie spojená se ztrátami na životech byla jako obvykle výsledkem řetězce několika nepříznivých okolností, z nichž žádná samostatně by nejspíše neměla nijak fatální následky. Jen jejich výskyt v jednom čase a na jednom místě vedl ke zmíněnému neštěstí. Jedním z oněch nepříznivých faktorů byla chabá angličtina osádky letounu - kapitán nemluvil ani nerozuměl anglicky skoro vůbec a druhý pilot jen o něco více, než je nutné pro běžnou komunikaci s řízením letového provozu, což však pro mimořádnou situaci nestačilo. Tudíž dispečerovi neuměl dostatečně naléhavě vysvětlit, že situace na palubě letounu a hlavně v jeho nádržích je v důsledku dlouhého vyčkávání a manévrů před přistáním skutečně kritická.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit - anglicky nemluví v Kolumbii skoro nikdo. Ani ti, u kterých bych to jaksi automaticky předpokládal - například palubní průvodčí společnosti Avianca, ani naprostá většina personálu u odbavovacích přepážek a na dalších pracovištích mezinárodního letiště v Bogotě, natož na regionálním letišti v Pereiře. Možná je to způsob, jak naučit Ameriku, ležící na levém břehu řeky Rio Grande, španělsky, kdo ví. Předem souhlasím s námitkou, že zejména u palubních průvodčích je můj vzorek všehovšudy čtyř letušek na vnitrostátních linkách statisticky nevýznamný. Ale letištního personálu jsem prověřil dost - při návratu jsem totiž zmeškal svoje letadlo do Atlanty a během následujících 28 hodin jsem měl tucty příležitostí ověřit si, že v situacích, které se jen trochu vymykají normálu, se s angličtinou na letištích v Kolumbii mnoho nevyřídí.

Ale popořádku. Začátkem června tohoto roku získala naše firma na oborovém veletrhu v Düsseldorfu mnoho nových kontaktů. Mezi nimi byl i zájemce z Kolumbie (anglicky mluvil obstojně). A ten svůj zájem záhy po výstavě potvrdil tím nejlepším způsobem - po několika týdnech písemného vyjednávání jeden náš výrobek od nás koupil a společně jsme už na konci července zorganizovali jeho leteckou přepravu do Bogoty. Spěch byl na místě - ve druhé polovině srpna se v Pereiře konal veletrh, kde měl mít náš nový partner s naším strojem kolumbijskou premiéru. Samozřejmě to byla dobrá příležitost vypravit se tam osobně - stroj nainstalovat a seřídit a zároveň to pro příště naučit i tamní techniky a poté asistovat při jeho předvádění potenciálním uživatelům. To jsou obvyklé procedury. Pohledem do mapy jsem zjistil, že Pereira je z Bogoty vzdálena necelých 200 kilometrů. Sestavil jsem jednoduchý program cesty a partnera jsem o něm informoval - večer přílet do Bogoty, tam dva dny, pak tři dny na veletrhu v Pereiře, návrat do Bogoty a následující den v 9:30 start na Atlantu. Partner mi můj program potvrdil s dostatečným předstihem - pro včasnou rezervaci letenek jsem potřeboval odsouhlasit hlavně datum příletu do Bogoty a pak datum zpátečního letu. Automaticky jsem předpokládal, že onu krátkou vzdálenost do Pereiry a zpět překonáme společně autem.

Pro cestu z Prahy do Kolumbie se nabízí několik variant. Asi nejsnazší je ranní spojení z Prahy do Paříže a odtud přímým letem do Bogoty s Air France s denní frekvencí. Z evropských společností létá do Bogoty už jen Iberia z Madridu. Rovněž kolumbijská Avianca létá do Madridu a Barcelony. Další možností je let s Deltou přes Atlantu. Zde je malá komplikace v americkém vízu a ve vstupní (byť jenom tranzitní) proceduře do USA. Pro cestu z Prahy má toto spojení ve směru tam ještě jeden háček - přímá linka z Prahy dorazí do Atlanty asi 30 minut po odletu jediného každodenního spoje Atlanta - Bogota. Ale internetový rezervační systém společnosti Delta poctivě nabízí všechny možné kombinace v rámci SkyTeamu včetně letů s Air France, pak kombinaci s ČSA přes JFK, nebo vlastní přímé lety přes Atlantu (s jednodenní pauzou v Atlantě) a pak i jejich varianty s přestupem na západoevropských letištích. Zvolil jsem výrazně nejlevnější variantu s Deltou přes Atlantu. Komplikací jsem se nijak neobával - americké vízum mám v cestovním pasu desetileté a ani žádný tamní imigrační úředník mi zatím nikdy vstupní proceduru nijak neztěžoval. Navíc letiště v Atlantě znám a přestup tam je hračkou. Na cestu tam je třeba vyřešit onen nesoulad mezi lety příletem z Prahy a odletem do Bogoty. Volím ranní let do Amsterdamu - odtud Delta odlétá už v 10:20 a tím pohodlně stíhám v Atlantě onen navazující spoj. Cesta zpět je jednodušší - s jediným přestupem v Atlantě a odtud pak přímo do Prahy.

V pondělí 11. srpna jsem z Prahy přes Amsterdam odletěl do Atlanty. Let přes oceán byl velice příjemný - letadlo (B767-400) bylo obsazeno nanejvýš z poloviny a tak jsem onu nudnou část letu nad Atlantikem pohodlně prospal v horizontální poloze přes trojici prostředních sedadel v zadní kabině. Druhá polovinu letu byla mnohem zajímavější - konečně je na co koukat. Opět jsem se pokochal krásou grónských ledovců, pak tisíci jezery kanadského Labradoru, zátokami Huronského jezera a hustě obydlenými břehy jezera Erie. Jasná obloha panovala i nad územím Spojených států a tak bylo pořád co pozorovat. Při pohledu z letadla je možné pochopit i příčiny americké hypotéční krize - kolem každého většího města je postaveno, rozestavěno či alespoň připraveno neuvěřitelné množství nových domů a bytů v rozmanitě tvarovaných satelitech. To samozřejmě samo o sobě není nic neobvyklého, jenom znovu zdůrazňuji, že jich je opravdu, ale opravdu hodně.

B767-400 Delta, Amsterdam

V diskusi na servru planes jsem nedávno zaznamenal dotaz, zda Delta své sedm -šest- sedmy verze 400 vybavila individuálním airshow (ve verzi 300, která létá i do Prahy, tomu tak není). Přiznám se, že i to byl jeden z důvodů, proč jsem volil spoj přes Amsterdam - čtyřstovkou jsem ještě neletěl. Takže potvrzuji - ve svých B767-400 dopřála Delta cestujícím i v economy (pardon, společnost používá pojmenování "coach") zábavní systém u každého sedadla. Sám jsem se (jako obvykle) zajímal především o mapy. A ty jsou opravdu pěkné. Zejména v největším rozlišení připomínají spíše satelitní fotografie. Do map jsou vloženy výrazné hranice států a větší města.

Přestup v Atlantě byl podle očekávání bez problémů a spoj do Bogoty odlétal rovněž včas. Tentokráte byla obsazena úplně všechna sedadla a tak jsem ocenil, že jsem si místo u okénka vybral a rezervoval už při koupi letenky. Ještě za světla jsme viděli Miami, ostrůvky Florida Keys, Kubu a Jamaiku. A letadlo (B757-200) nabízí všem svým cestujícím stejnou úroveň zábavy a poučení jako jeho větší kolega. Let trvá 5 hodin.

Poslední úsek trasy na monitoru B757

Hned po příletu znovu probíráme s majitelem partnerské firmy detaily programu a vzápětí se dozvídám, že pro mně mají letenku Bogota - Pereira a zpět. Do Pereiry poletíme společně ve čtvrtek ráno, zpátky se sám vracím v neděli. Mám z toho smíšené pocity - na jednu stranu vítaná příležitost seznámit se s exotickým letištěm a okusit služby další letecké společnosti, na druhou stranu nemám radost zejména z nedělního raního letu zpátky do Bogoty. Na přestup budu mít dvě a půl hodiny. To by sice mělo bohatě stačit, ale co kdyby - mám své zkušenosti. Jak jsem naznačil už v úvodu, ono "kdyby" se bohužel vyplnilo.

Ve čtvrtek ráno letíme s Aviankou do Pereiry. Je to lepší příležitost porozhlédnout se po letišti v Bogotě než při nočním příletu z USA. Zdejší letecký přístav (BOG/SKBO) má pěkné jméno - El Dorado. Sestává ze dvou terminálů, které jsou od sebe vzdáleny jen několk stovek metrů. Starý terminál odbavuje vnitrostátní spoje společnosti Avianca a veškeré lety cargo. Novější terminál slouží pro mezinárodní dopravu a pro vnitrostátní linky ostatních přepravců, mezi nimiž dominuje společnost Aero Republica. Terminály leží uprostřed mezi dvěma paralelními VPD 13/31. Celý prostor letištního objektu je ze tří stran obklopen městskou zástavbou, jakž takž nezastavěné je jenom jeho severozápadní předpolí.

Bogota, terminál cargo

Naproti novějšímu terminálu je vojenská část letiště a tam se na volné ploše nachází i letecké muzeum. Při pojíždění na start si stačím všimnout řady zajímavých typů - nejblíže pojížděcí dráze jsou za plotem Lockheed Ventura, Douglas DC-4 a stíhací P-47 Thunderbolt. To jsou určitě exponáty muzea. O kus dál je několik Herkulesů a tankovací B707 (ten je pojmenovaný ZEUS a toto romantické jméno má vyvedeno ve žlutém pruhu na vrcholu SOP). Ty jsou v aktivní službě. Za rohem je k vidění nevzhledná směsice letadel v různém stupni rozkladu - bezpečně poznávám jen Curtiss Commando a kunovickou L-410. Skutečného exota jsem vyfotil o kousek dál - tam rolovala turbovrtulová DC-3 (správné označení stroje je Basler BT 67 Turbo 67) s označením Policia Nacional. Zájemcům o lepší fotografie této zdařilé konverze doporučuji navštívit stránky airliners.net, kde jsou k vidění pěkné obrázky včetně detailů kokpitu a kabiny.

Turbovrtulová DC-3

Samotný let do Pereiry je jenom skokem (asi jako z Prahy do Brna) západním směrem, z letiště ležícího na hřbetu Východních Kordiller přes hluboké údolí řeky Magdalena, za vrcholy Centrálních Kordiller. Majitel partnerské firmy mi vysvětluje, že po silnici trvá cesta 4 až 5 hodin, protože z Bogoty, ležící v nadmořské výšce 2640 metrů, silnice v serpentinách sestupuje do již zmíněného údolí, poté opět v zatáčkách stoupá a překračuje hřbet Centrálních Kordiller, na jejichž západních svazích leží milionové město Pereira. Avianca nasazuje na tuto ranní linku jeden ze svých třinácti Fokkerů 100. Z letadla je pěkný pohled na zelené svahy hor a stejně zelené údolí. Celá oblast je intenzivně obdělávána, dozvídám se, že převažují kávovníkové a banánovníkové plantáže. Při sestupu vykukuje z mraků sopka Nevado del Ruiz, vysoká 5400 m. Letiště Pereira - Matecaña (PEI/SKPE) má jednu VPD 08/26 a terminál se dvěma nástupními mosty. Vybudováno je na mírném svahu, takže jeho jižní okraj podél dráhy leží nad údolím. Než opustíme příletovou halu, musíme všichni cestující předložit ke kontrole vylepené zavazadlové lístky, které kontroloři dosti ledabyle porovnávají s identifikátory na kufrech.

Pereira, Fokker 100 Avianca

Potíže nastaly při odletu v neděli - Avianca první raní let do Bogoty zrušila. Dozvídám se to po půlhodině čekání a nejistoty, "odstavený" k pultíku bez obsluhy, kam mě nasměroval španělsky hovořící personál aerolinek. Svou situaci jsem plně pochopil, až když do služby dorazil sympatický mladý muž, který jediný z týmu Avianky mluvil anglicky. Letadlo prý neletí kvůli počasí, ale moc mu nevěřím. Teď sice prší, ale dohlednost je několik kilometrů a mraky vysoko. A počasí pro případný včerejší večerní přílet bylo pěkné. Spíše bylo v neděli v šest ráno málo cestujících. Zkouším možnost koupit si letenku na stejnou linku se stejným časem odletu u konkurenční Aero Republica. Naštěstí mladík souhlasí a ochotně jde se mnou coby tlumočník - ani tam by mi nejspíše nikdo nerozuměl. Bohužel se 10 minut před odletem dozvídám, že mají plno. Jdeme zpátky k Aviance. Vyptávám se, zda opravdu není jiná možnost. Ne, mají pro mne jen další spoj v devět. Nebo zítra ráno zase v šest. Riziko, že by se situace druhý den mohla opakovat, je nepřijatelné. Je jasné, že linkou v devět svůj spoj do Atlanty nestíhám asi o 30 minut, ale chtě nechtě s tím souhlasím. Je lepší čekat a s Deltou vyjednávat v Bogotě. Krátce po šesté jsem odbaven a ještě stihnu start elegantního Embraeru 170 společnosti Aero Republica do Bogoty. Bohužel jen jako divák. Škoda, mohl jsem mít na kontě další typ a aerolinky a hlavně - domů bych pokračoval podle plánu.

Pak už pohled z čekárny nabízí jen MD83 v barvách společnosti Avianca - stojí u nástupního mostu. Kolem panuje čilý ruch - je tu cisterna s palivem, vozíky se zavazadly. To přece nemůže být letadlo, kterým poletíme v devět! Běhám po letišti a hledám informační tabule či obrazovky. Chci vědět, kam to letadlo letí! Ač to zní neuvěřitelně, v celé odletové hale u odbavovacích pořepážek, ani o půl patra výše v čekárně, ani u východů k letadlům není jediná informace o odletech. Nahoře v čekárně jsou sice čtyři obrazovky, ale na dvou běží olympiáda, na dvou reklamy. Zkouším to přímo na přepážkách Avianky. Zde je doposud živo a ve frontě se posouvá ještě nejméně 10 cestujících, vesměs s početnými či objemnými zavazadly. Jenže u personálu Avianky zase narážím na jazykovou bariéru. Jeden z cestujících drží v ruce tmavomodrý pas. Američan! Obracím se na něj. Ano, letí s Aviankou do Miami, odlet v 7 hodin. Rychle kalkuluji. Z Pereiry do Miami to může být tak 3 až 4 hodiny letu. Na Floridě i v Georgii je o hodinu více - nejpozději kolem poledne tamního času bych mohl být v Miami. A linka z Atlanty do Prahy odlétá až v půl osmé večer. To je reálné. Jsem si jistý, že mezi Miami a Atlantou létají spoje Delty každou chvíli, to se dá stihnout. V nejhorším bych namísto v Bogotě nocoval v Atlantě.

Teď už zbývá jen maličkost - tohle všechno někomu u Avianky vysvětlit, koupit letenku na Floridu, vyhledat kdesi v třídírně kufr a opatřit ho údaji o nové destinaci. Bohužel rychle zjišťuji, že to je nemožné - nikdo mi nerozumí a asi ani rozumět nechce. Ta lhostejnost mě štve. Hledám onoho mladíka, který mě před čtvrthodinou odbavil. Ale někam zmizel. Opět zkouším toho Američana ve frontě. Jenže ten je na tom ale stejně jako já - nepomůže mi, španělsky nemluví. Za dalších 10 minut už tuším, kde je onen anglicky hovořící mladý muž v uniformě Avianky - nahoře v čekárně jsem objevil nenápadný vchod do tranzitu, opatřený pasovou přepážkou. Tudy procházejí pasažéři k nástupu na linku do Miami. Jenže ani tam se se mnou nikdo nechce bavit. Paní, která vstup do prostoru střeží, se zajímá jen o "su passporte, su pasaje" (váš pas a letenku). Nemám šanci jí vysvětlit, že bych chtěl hovořit s jejím anglicky mluvícím kolegou. Ten se ve dveřích tranzitu objevuje až o tři čtvrtě hodiny později, přesně ve chvíli, kdy tahač začal letadlo vytlačovat ze stojánky. Už se radši ani neptám, jestli bylo v letadle do Miami alespoň jedno místo volné.

Bogota, terminál vnitrostátních letů

Maličko naděje vlil do mých žil řidič letištního autobusu, který po letištní ploše převáží cestující přímo z haly vnitrostátních příletů Avianky do mezinárodního terminálu na letišti v Bogotě. Ještě nebylo ani třičtvrtě na deset, tedy pouhých 10 minut po plánovaném odletu mé linky do Atlanty, a já mu při vystupování z autobusu položil jednoduchou otázku: "Delta?". "Si, si", ujistil mě, ale vzápětí projevil jakýsi hlubší zájem: "Su pasaje, por favor" - byl zvědavý na mou letenku. Ukázal jsem mu svůj e-tiket. Na něm ho zajímalo jen moje jméno, protože v mžiku ho hlasitě znovu a znovu hláskoval do vysílačky. Ha, spojil se s někým, kdo o mě ví! Že by? Řidič mi vrátil letenku a několikrát ukázal rovně a doprava. Bylo to jednoduché, cesta vedla do dlouhé odbavovací haly s přepážkami v jedné řadě. Krátká zastávka u obrazovky, ale Delta do Atlanty tam není. Jako blesk jsem proletěl kolem přepážek tam a zpátky, ale ani nad žádnou z nich nesvítilo logo společnosti Delta. To bych rád věděl, kde je ten hlas z vysílačky. Zkouším to u informací. Mladá žena na mě drmolí španělsky. Rozumím jen její gestikulaci. Delta? Rovně a doleva. Tudy jsem přece přišel! Rezignuji, od ní se nic dalšího nedovím. Jdu zpátky podle její rady. Už jsem zase venku z haly, za rohem je zastávka letištního autobusu. Ale Delta nikde.

MD83 Aero Republica

Pomalu se vracím zpátky do haly. Tam mě na informačním panelu zaujme linka Avianky z Bogoty do Miami, odlet v 10:20. Za třicet minut! Na dohled je i kancelář Avianky, dokonce s personálem a bez zákazníků. Paní v kanceláři mé angličtině asi rozumí, ale jako obvykle na mě spustí španělsky. Naštěstí to není složité, vyjednáváme nad tištěným letovým řádem téhle linky a v něm paní vehementně ukazuje na čas odletu 18:00. Já tvrdošíjně buším do řádku s odletem v 10:20 a mávám peněženkou. Nic mi to není platné, letadlem do Miami bych mohl letět až večer.

Jdu dál do nitra haly, zpátky k informacím. Tam se mezitím stačilo vyměnit osazenstvo a na mně se poprvé od rána usmálo štěstí - mladík, na kterého jsem se obrátil, mi odpověděl angličtinou. A hned ochotně pokračuje: "Musím s vámi, to byste sám nenašel". Po hodinách lhostejnosti a jazykové bariéry mi jeho slova zní jak rajská hudba. Cestou mu vyprávím své trable a on mi hned nabízí i možnost večerního odletu do Evropy s Iberií či s Air France. Už jsme zase venku z haly, nedaleko autobusu. A tam je kromě jiného i nijak neoznačený úzký tmavý vchod kamsi do nitra budovy, taková myší díra. Projdeme společně tím vchodem a zatočíme doleva. Sláva, tam skutečně je kancelář spoečnosti Delta s jedním okénkem pro zákazníky. Ochotný mladý průvodce se se mnou loučí a přeje mi hodně štěstí. Když mi říkal, že bych to sám nenašel, tak věděl o čem mluví - kolem tohoto vchodu jsem šel dnes už dvakrát.

U Delty se mne nikdo na nic neptá, natáhnou ruku pro e-tiket a po 10 minutách mi jej vracejí. Pak na mi papír vypisují pár údajů - 6:30 AM a USD 250. Ptám se, co to znamená. Mám přijít zítra ráno v půl sedmé, za 250 dolarů mi vystaví novou letenku. Poletím stejnými spoji o 24 hodin později. S poplatkem jsem počítal, letenka Avianky byla pořízena zvlášť a bez návazností na Deltu. Ale půl sedmé, to jsou celé tři hodiny před odletem. To se mi samozřejmě nechce. Smlouvám, zajímá mne, proč se to nedá vyřídit už teď, vždyť se vším souhlasím, zaplatím. Ne, zítra ráno. Howgh. Vracím se zpátky do haly a začínám skutečně přemýšlet o Air France. Jejich kanceláře jsem si v hale už stačil všimnout během onoho pobíhání sem tam. Cestou míjím i kancelář Iberie. Tam zatím nikdo. Ale ani v kanceláři AF nikdo není a pohled přes sklo na vrstvy prachu nasvědčuje tomu, že toto pracoviště je už dlouho opuštěné. Ale zbytečně jsem tam nešel: "Haló, pane, tak poletíte s Air France?" - to patří mě a volá na mě můj známý, dobrá duše z informací, podle visačky Richard. A hned mi potvrzuje, že tato přepážka je opravdu mimo provoz. Mám přijít ve dvě odpoledne, nejlépe za ním na informace. Tou dobou začínají AF odbavovat na let do Paříže. Půjde tam se mnou. "Hochu, ty bys měl dělat ředitele letiště, trochu bys tu zatuchlinu tady provětral", myslím si. Za nabídnutou pomoc jsem samozřejmě rád.

Mám najednou více než tři hodiny času. Vyjedu o patro výš a uvelebím se u okna, ze kterého je vidět na stojánky mezi oba prsty letiště a bavím se pozorováním letadel. Naštěstí je pořád na co koukat. Ještě nikdy jsem například neviděl letouny ekvádorské společnosti Aerogal. Ta má ve znaku galapážského leguána a rovněž ve jménu společnosti jsem slyšel jméno souostroví. Zde ke startu do Quita roloval obstarožní B737-200. Ale nejvíce letadel je samozřejmě v barvách Avainky, následuje Aero Republica.

B737-200 AeroGal

Ale abych to zkrátil - AF pro mne místo neměly, prý jen v business. U Iberie mi radili přijít těsně před odletem, snad nebude plno. Cenu nevědí, návazný spoj do Prahy mi nezajistí; račte laskavě vzíti na vědomí, že Jejich Veličenstva tu jsou jen pro trasu Bogota - Madrid. Syčel jsem jak papiňák a marně jsem se ptal, na co že mají computery a v nich rezervační systém. Definitivně jsem rezignoval ve tři odpoledne. Celou dobu mne Richard ochotně provázel v roli tlumočníka a pak mě ještě před halou usadil do hotelového autobusu. Díky, příteli.

Ráno jsem skutečně byl v kanceláři Delty v půl sedmé. Letenku mi vystavili a přinesli účet na 290 dolarů. Těch 40 navrch oproti včerejšku jsou prý místní taxy. Nedivím se už ničemu. U odbavení k samotnému letu jsem takhle brzo mezi prvními. To jsem ještě netušil, že mí spolucestující se zatím tísní v docela jiné frontě. Na přepážce mě totiž čeká další komplikace - kde prý mám vstupní imigrační kartu. Lovím v deskách s doklady a nacházím prachobyčejný nakopírovaný formulář se jménem a číslem pasu, který jsem vyplnil ještě v letadle před příletem do Kolumbie. Ano, to je ono, ale s tímto papírem musím napřed na přepážku imigračního úřadu, ta je zde, v odletové hale. Chtě nechtě dělám čelem vzad. Letiště se od rána naplnilo cestujícími a tak zase klopýtám po odletové hale, za sebou vleču kufr. Naštěstí se na mě z dálky směje Richard a ukazuje mi přepážku, kde dostanu kýžené razítko. S hrůzou zjišťuji, že jsem nasměrován do té největší fronty na celém letišti. Richard mě uklidňuje - je to záležitost na půl hodinky.

Ve frontě jsem stál bez pěti minut hodinu, a tak jsem měl dost času popřemýšlet o kolumbijském systému kontroly pohybu cizinců. Je to nepochopitelné. Seznávám, že vycestovat z Kolumbie je mnohem obtížnější, než do země přiletět - vystát tu nechutnou frontu a nechat si orazítkovat formulář musejí všichni cizinci, kteří odlétají na zahraničních linkách. Nevím, zda se to netýká i Kolumbijců. Možná u nějaké jiné přepážky. Znovu a znovu důkladně prohlížím formulář, který jsem dostal ještě v letadle. Ale ten je i po průchodu přes hranici tak, jak jsem ho vyplnil v letadle z Atlanty před přistáním - na vstupu do země jej nikdo nepotvrdil ani neorazítkoval. A úplně nahoře stojí upozornění, že při jeho ztrátě zaplatím všechny daně. No nazdar, ještě že jsem ho během týdne přesunů, balení a vybalování kufru nevyhodil. Zde v hale odletů má tento "dokument" nesporně vysokou cenu (ta se rovná všem daním!), i když v příletové hale se jich povalovaly celé štosy.

Exponáty muzea

I na pozorování fronty mám dost času. Nejhůř jsme na tom my, kteří cestujeme sami - musíme čekat a posouvat se i se zavazadly. Sám to mám s jedním kufrem jednoduché, ale nejméně polovina čekajících se pomaloučku sune i s vozíkem, přes který není vidět a navršená zavazadla z něj v každé zatáčce padají na zem. Druhá polovina žadatelů postupuje sice bez kufrů, zato má v ruce pasy a formuláře celé rodiny či skupiny. Úředníci jsou na přepážce čtyři - bleskově porovnávají jméno a číslo pasu, pak už jen buch buch, kulaté razítko a datum a je to! Stoprocentně formální záležitost. Tuhle službu by v klidu a bez front zvládl personál aerolinek při odbavení, jak se to běžně děje s podobnými formuláři (ovšem potvrzenými při vstupu a vzápětí přicvaknutými do pasu) například na letištích při odletu z USA.

Ale kdo si počká, ten se dočká - orazítkovaný formulář jsem odevzdal hned při druhém pokusu o odbavení a v půl desáté se náš B757 dává do pohybu. V Atlantě bylo všechno jak má být a noční let do Prahy jsem opět pohodlně prospal na trojici sedadel. Probouzím se nad Anglií, pěkně k snídani. Jen kufr se mnou do Prahy nedoletěl. Paní v reklamacích napřed podezírá Atlantu, ale po chvíli ho našla odpočívat ještě v Bogotě! Dorazil o dalších 24 hodin později. Ani teď se nedivím - to je tím kolumbijským "maňana". Kufr nekufr - jsem rád, že jsem doma. Vlastně se nic moc nestalo. Podobných případů se denně musejí odehrávat na letištích celého světa tisíce. A dokud nejde o život...

Related categories