Moje první praxe u vrtulníků

• 17.03.2011 10:05
• stalo_se

Je to už delší doba, co jsem zde na planes.cz uveřejnil svůj článek o mé praxi na L-39 Albatros. Musím říci, že jsem nečekal tak dobré ohlasy, a to mne - i když po delší době - přimělo napsat další článek o mých „poprvé“ v leteckém životě.

Tentokrát mé poprvé patří vrtulníkům.Vždy jsem je obdivoval a přál se k nim dostat. Když jsem ještě na škole zjistil, že je možnost mít praxi u Alfa Helicopter v Olomouci, měl jsem nový cíl. Bohužel mi úplně nevyšel napoprvé. Bylo to v podstatě štěstí, protože jsem musel jít na praxi k dnes již bývalé firmě CZAW, kde jsem pracoval na výrobě plováků. Byla to pěkná praxe, člověk se naučil něco i z té klempířiny, ale touha kluka po letadlech byla veliká. A tak jsem ještě chodíval po praxi obdivovat tryskáče do místního leteckého muzea.

Po třech měsících se však na mě štěstí pousmálo. Můj spolužák se rozhodl odejít na praxi do Letu a zbylo po něm volné místo. Jelikož jsem to měl z domova blízko, bylo rozhodnuto o tom, že nový žák na praxi u Alfa Helicopter budu právě já. Má radost byla neuvěřitelná. Od té doby jsem koukal do kalendáře, kdy už konečně bude prosinec a já půjdu za svým snem. Začal jsem horečně zkoumat MHD v Olomouci a říkat si, kolikrát zabloudím než se tam dostanu. Naštěstí mě zachránil kamarád, který mi přesně nadiktoval čísla linek, které mě dopraví na Tabulový vrch. Problémy byly vyřešeny a já už jen čekal. Uběhlo to nakonec velice rychle a já už ráno 5. prosince ráno vstávám z postele a běžím na vlak, abych ho stihl. V Olomouci jsem trochu ke svému úžasu nezabloudil a nastoupil na správnou linku. Po dvaceti minutách jízdy vystupuji na Tabulovém vrchu a kráčím směrem k heliportu a záchrance. Je opět mrazivé ráno, jak jinak v prosinci, a já jsem nervózní jako snad nikdy. Je to poprvé, co někde takto nastupuji a sám se uvádím. Teď si uvědomuji trochu ten luxus, když člověka uvede mistr a zařídí okolnosti. No, člověk se učí.

Procházím tedy hlavní bránou pro příjezdy a odjezdy sanitních vozidel a hned vidím, jak technik s pilotem vytahují tu nádhernou mašinu Bell 427 z hangáru. Byl to pro mne silný zážitek umocněný ještě tím, že bylo bílo od mrazu a na vrtulník začalo slabě svítit sluníčko. Svítilo do té jasně oranžové barvy v kombinaci s modrou a bílou, což velice zvýrazňovalo už tak pěkný efekt. Naštěstí či neštěstí ale foukl vítr a já se konečně hnul.

Došel jsem tedy k pánům a uvádím se. Pilot Z. Svoboda se mě ptá, zda jdu na praxi jako mechanik nebo zdravotník. To mě udivilo, netušil sem, že zdravotní personál chodí na praxi i na leteckou záchranku. Ale byli tu i učni mechanici, tak proč ne. Po představení si mě převzal pan Kellar, který mě pěkně uvedl do nového prostředí, vysvětlil vše potřebné a posléze si se mnou popovídal odkud jsem, co plánuju dál atd. V osm hodin dorazil zbytek technického týmu. Byl jsem představen a přijetí bylo opět parádní. Rozhodně nebudu lhát, když řeknu, že na kluky z Alfy už nezapomenu. Díky těmto lidem a pro mne i velkým vzorům jsem se naučil ten mechanický základ dovedností a mnohé jsem i pochopil. Ten den začal úžasně, a to bylo teprve ráno.

Přešlo se tedy od slov k práci. V té době probíhala údržba Bellu L4T „jinak TWIN“. A právě zde jsem se seznámil s vedoucím servisu, panem Petrem Kolaříkem. Vešel na hangár a jakmile mě spatřil, šel už ke mně, oficiálně mě přivítal, představil se a rovněž tak já. Hned poté si mě vzal s sebou k mašině a dal mi první úkol. Měl jsem odšroubovat a vyklopit palubní desku. ,,Pozor na budíky“, instruoval mě pan Kolařík a já samozřejmě v eufórii hned nabral nářadí a odšroubovával. Ale co se nestalo, šroubek mi zapadl do nožního řízení! Řádně vyklepanej jsem ho půl hodiny lovil ven, i když jsem stejně neměl šanci. Sebral jsem tedy odvahu a šel za panem Kolaříkem. Ten na mne jen koukl, vzal dlouhý šroubovák a šel se se mnou na to podívat. Šroubek měl venku za pár sekund a já se styděl a červenal jak rak. ,,Neboj tady se všechno naučíš, učenej z nebe nespadl“. Tato věta mě utvrdila v tom, že jsem na správném místě.

Zbytek dne byl pro mne spíše taková ,,čumenda“, abych viděl co a jak se dělá a jak vlastně vypadá mechanizace vrtulníku. Tady mi žádná vzpomínka na výuku nemohla pomoci, protože předmět „vrtulníky“ jsme měli až o 2 roky později. Večer jsem přijel domů a začal na rodiče chrlit své zážitky a pocity. Chudáci, asi je z toho bolela hlava, jak mi ta pusa mlátila. A to budu ještě hodně dlouho jezdit na praxi do Olomouce.

Tímto bych ukončil mé první vystoupení v Alfě. Jelikož jsem tam strávil a snažím i nadále trávit co nejvíc času, budu eventuelně popisovat své příběhy po kouscích. Rád bych ještě touto cestou poděkoval klukům ze servisu za jejich trpělivost a to, jak mě mezi sebe přijali.

Související kategorie