Únos při létání v Džibuti

• 11.11.2007 23:00
• na_cestach

Říká se, že "Afrika je něco jako nemoc". Navštivíte-li ji, budete se sem znovu a znovu vracet přitahováni jakýmsi nijak nedefinovatelným, ale přesto velmi silným fluidem. S touto teorií se v Africe setkáváte velmi často a je pravda, že zejména mezi neafričany, kterým slouží k tomu, aby ospravedlnili své činy - zejména ten, který je přivedl k rozhodnutí, že se tady usadí.

Z posledních více než dvanácti let jsem strávil v Africe létáním více než polovinu a musím se přiznat, že mne Afrika stále přitahuje. Nebýt neúprosného počtáře-věku, docela rád bych se k dalšímu létání v Africe vrátil.

Pohled na cokoliv s odstupem je samozřejmě jiný a neříkám, že objektivnější. Jsou zážitky a prožitky, které jsou silnější a nesmazatelnější a musím přiznat, že i na sobě poznávám platnost některých pravidel, např. těch, která v různých obměnách říkají, že na to nepříjemnější se zapomíná rychleji. Čas skutečně i v mém případě potvrzuje, že je milostivý, ale přesto řada velmi negativních a v některých případech i hrůzných jevů mi v paměti zůstává. Nemám však v úmyslu v následujícím článku na tyto hrůzy vzpomínat.

Impulzem k napsání tohoto vzpomínání bylo blahopřání některých mých kolegů k výročí hlavní popisované události.

Snímek budovy, kde v letech 1994-95 bydlela většina posádek L-410

Listuji ve svých diářích a poznámkách a přitom vzpomínám na krásné prosincové ráno, a to přesto, že je podle kalendáře 5. prosince 1994 zimní období. Ráno v 06:00 hodin je teplota 24 °C, vlhkost 84 % a bezoblačná obloha. Předpověď podle družicového snímku, který prohlížíme, vypadá na celý den příznivě a tomu odpovídá i komentář pracovníka meteo služby.

Dnes se u naší společnosti Puntavia Air Djibouti chystají k pravidelnému letu tři letouny typu L-410. Ruch na letišti je samozřejmě daleko bohatší, k letu se chystá více letounů, některé dokonce už odlétly a k létání se dnes chystají i vojáci s letouny Mirage F1. (Na letišti je základna francouzských vzdušných sil.)

Přátelský, předem domluvený a příjemný doprovod Mirage 1F. Spolupráce s příslušníky základny byla velmi dobrá

Dnes letím s Pascalem Gustinem, pilotem, který už má nalétáno na pravém sedadle L-410 přes 500 hodin. Letíme letounem registrace J2-KBE (u nás byl znám pod registrací OK-WDO), ale se změnou tratě oproti letovému řádu. Vzhledem k počtu cestujících se trať naší linky s označením PVT 811 mění a místo tratě Djibouti-Borama-Berbera-Djibouti letíme nejdříve do Berbery, kam máme 10 cestujících (do Boramy jen 5).

Pascal mění letový plán a k našemu překvapení je vše připraveno včas a vzlétáme dokonce o 15 minut dříve. Většinou to bývá naopak a odlétáváme se zpožděním běžně 30 minut, ale často až hodinovým.

Cestujícím přejeme příjemný let, po vzletu jsme hned nad mořem, počasí je klidné, díváme se na rezavějící nákladní loď po pravé straně, která tady koncem 80. let uvízla na korálech a čeká v poklidu na svoji definitivní zkázu. Vpravo míjíme pohraniční město Loyada a za chvilku už máme v dohledu městečko Zeila, kdysi významný přístav a hlavní vstupní místo do této oblasti a dále na západ. Toto město prý bylo sídelním městem království země Punt. Podle pověstí to byl jeden z hlavních cílů cest egyptských výprav pro různé vonné látky (kadidlo a myrha se jinde nevyskytovaly).

Oznamujeme dosažení hladiny 100 a 50 NM od DME DTI a TWR Djibouti nás propouští a pokračujeme na frekvenci Somali Trafic, kde vysíláme naslepo informace o našem letu s očekáváním, že každý kdo předpokládá naši blízkost nebo má stejný cíl, se ohlásí s informací o vlastním letu. Tím si zajistíme koordinaci provozu, takto si řídíme na převážné většině letišť provoz a musím říci, že to většinou funguje dobře. Na rádiu je klid.

Asi po 30 minutách letu zahajujeme klesání vertikální rychlostí 500 stop za minutu (FTM), díváme se na skotačivé delfíny a hledáme žraloky, kterých tady při pobřeží bývá dost. Pokračujeme ve vysílání informací o našem letu, klesání, předpokládaném čase přistání a zvolené dráze pro přistání. Je klid, nikoho neslyšíme, betonová dráha s délkou 4250 m se nám zdá být zcela volná (tentokrát i bez velbloudů, kteří se z nám neznámých důvodů po dráze rádi procházejí ve všech denních dobách), hlásíme finále a po 50 minutách letu Pascal podrovnává a přistáváme na dráhu 05.

Po zastavení motorů nastává nezbytný rituál vítání, ale současně předávání dopisů, balíčků (fungujeme často i jako pošta), probíhá výměna manifestů o cestujících. K pěti cestujícím do Boramy nám přibývají dva a šest dalších do Djibouti. Vše probíhá v pohodě a je jasné, že by neměl být problém ani z Boramy, kde podle informací máme mít 12 cestujících (naše kapacita je 19 cestujících.) Z nových cestujících je jedna těhotná žena, ale snad nebude problém, počasí je dobré, nečekáme žádnou turbulenci. Odbavení je rychlé, ženy nikdo neprohlíží a těhotné už vůbec ne. Všichni jsou na palubě.

Odbavení cestujících probíhá samozřejmě venku, na některých letištích není často žádná budova kromě malé maringotky pro stráž a obsluhu děl pro ochranu letiště

Popřejeme cestujícím příjemný let a slibujeme, že za 45 minut budeme v Boramě.

Pohled na stání letadel v Boramě, v severovýchodní části Somalilandu, kam se hodně létalo. Místo je ve výšce kolem 1200 m n.m. a je zde příjemněji než v Džibuti. V červnu začíná intenzívnější stěhování do této oblasti, kde se velmi dobře daří i zemědělství, včetně chovu zvířat. Bylo to místo, kde se pravidelně kupovalo kozí maso a to většinou kozy vcelku

Snímek ochrany letiště Borama s protiletadlovým kanonem

Pascalovi říkám, že poletím jako pilot řídící. Pojíždíme kus zpět po dráze, abychom měli pro vzlet protivítr, i když není silný, a vzlétáme ve směru 05 nad moře. Dávám povel "Pozitivní stoupání - podvozek nahoru" a cítím najednou silný tlak kovu na krku, slyším křik a po levé straně vidím ruku s granátem. Uvolňuji sluchátko a slyším, že chlap za mnou křičí "Jeddah a Kanada".

První pocit je děsivý vztek, ale je to jasné, chce to rychle klid - nedá se nic dělat, je to zase únos. Taky křičím - žádné obavy, žádný problém, letíme podle vás. Posílám Pascala ať to jde opět dojednat, říkám opět protože je to jenom několik měsíců, co nás mladík asi 20letý a taky s granátem v ruce přinutil ke změně tratě Djibouti-Assab (Eritrea) na letiště Dire Dawa (Etiopie). I když je pravda, že původně chtěl na letiště Addis Abbeba, což nám ale složky řízení striktně zakázaly a doporučily změnu, kterou Pascal vzhledem k výcviku pro vyjednávání s únosci i šarmu jemu vlastním dokázal perfektně a rychle dojednat a přesvědčil únosce, že Dire Dawa je pro něj to absolutně nejlepší (Pascal léta létal u Air France jako palubní průvodčí v různých funkcích).

Ale zpět k současné situaci. Pascal opouští sedadlo, stoupám, zasouvám klapky, upravuji režim motorů, nastavuji na odpovídač kód 7500 pro nezákonný zásah na palubě a pokouším se dovolat do Djibouti. Asi zoufalost v hlase, kterým volám, vede pilota letounu UN, že se ptá, jestli potřebuji něco předat. Prosím o předání základních údajů - letadlo, volací znak, registrace a informaci, že jde o únos. Udávám počet cestujících 13, ale s tím, že nevím kolik je únosců, ale že nejméně jeden je ozbrojen a že v dané době letíme ve stoupání ve směru na Djibouti. První reakce pilota je "Ó, můj Bože, přeji vám štěstí" - přiznám se, že jsem to v dané chvíli neviděl příliš zle, a to snad i pod dojmem posledního únosu. Slyším na rádiu, že vše předává, přijetí zprávy potvrzuje a oznamuje, že "Alfa-Bravo" je připraven pomoci a můžu-li, mám zavolat na krátkých vlnách. Děkuji a přecházím na KV. Zpráva, že je na věži ve službě "A-B", tedy Aboubaker, je mimořádně příznivá. Všichni na věži jsou fajn, ale "A-B" je skutečně absolutní jednička, výborný profesionál, vždy připraven pomoci a s mimořádným citem a pochopením pro potřeby posádek.

Pascal se ke mně naklání a bere si celý box s pitím pro posádku, včetně nouzové dávky 2x1,5 litrů vody, kterou vozíme na každý let, protože představa, že při problémech nebo při čekání na různých letištích bychom měli pít vodu z místních zdrojů, není příjemná.

Konečně si Pascal sedá, bere si sluchátka a velice znepokojeně říká, že je tentokrát skutečně zle. Únosce je mladý důstojník etiopské armády, podle vlastních slov odhodlaný dosáhnout svůj cíl. Nasadil si červený baret se znakem výsadkářů, mluví jenom s manželkou, je velmi nervózní. Manželka má rovněž granát v ruce s navlečeným odjišťovacím kroužkem na prstě. Občas mluví i s dalšími cestujícími, ale Pascalovi se zdá, že nikdo další nemá viditelně žádnou zbraň. Nevíme zatím, zda únosců není více. Pascal říká, že s ním není řeč, chce do Jeddah a potom do Kanady. Je prý velice rezolutní. Nesplníme-li jeho požadavek, hodí granát do kabiny na kapitána a na řízení. Vedeme krátkou řeč a posílám Pascala s mapou, ať se pokusí únosci vysvětlit, že nemáme palivo a musíme naplnit v Djibouti, abychom byli schopni doletět do Jeddah.

Využívám čas a předávám na KV frekvenci vše, co zatím víme. "A-B" říká, že informoval kpt. Moussu, který je majitelem společnosti, dále ředitelství letiště, policii, velitelství francouzské letecké základny i naše mechaniky. Ptá se nakolik je to zlé. Říkám, že podle Pascala to vypadá velmi špatně. "A-B" nás posílá na vojenskou VKV frekvenci, která má větší dosah než civilní.

Pascal se vrací a zdá se stále více zničenější. S únoscem se prý nedá téměř hovořit, stále opakuje svůj požadavek a říká, že Djibouti zná, ale i další letiště v Etiopii a Eritrei, a při pokusu o přistání na některém z nich vše odpálí. Trvá stále na letu do Jeddah. Mezitím se stále znovu ozývají vojáci, že máme špatný kód a máme vypnout odpovídač. Marně opakuji, že máme únos na palubě, stále opakují svoje. Pascal začně mluvit velikou kadencí svojí rodnou řečí, francouzsky a potom je chvilku zcela ticho. Pak začínají dotazy, zda chceme pro ochranu stíhače a kolik je na palubě francouzských občanů, zda je někdo zraněn apod. Chvilku zvažujeme, zda by doprovod pro nás byl výhodný, ale vzhledem k nervozitě únosce to nakonec odmítáme. Pascal potvrzuje, že je na palubě jediným francouzským občanem.

U rádia je opět "A-B", chvilku diskutujeme co dál a napadá mne, že by bylo prima kdyby promluvil s únoscem etiopsky a vysvětlil mu naše možnosti, problémy s palivem apod. Pascal řídí, stojím u únosce a snažím se ho přesvědčit o problému. Píšu mu na papír množství paliva na palubě potřebného pro Jeddah, zdá se, že stále nechce pochopit, že nám schází palivo na asi 3 hodiny letu. Beru únosce k palubní desce a ukazuji mu přístroje, zejména palivoměry a spotřeboměry. Používám GPS pro ukázku času, potřebného pro let do Jeddah z dané polohy. Vše odmítá. Navrhuji mu mezipřistání pro naplnění paliva v Adenu (zdá se mi, že docela příznivě slyší na Republiku Jemen). Stále je nerozhodný, jak vidí vlevo pobřeží ihned chce, abychom letěli více nad moře.

Konečně ho přesvědčím pro rozhovor s dispečerem. Volám "A-B" a prosím ho o pomoc. Únosce jde a radí se s manželkou. Sleduji ho a vidím, že nemluví s nikým z cestujících. Někteří cestující ukazují, že mi drží palec. Možná jsou únosci jenom tito dva.

Nakonec s rozhovorem souhlasí. Nasazuji mu sluchátka. Dlouho poslouchá a potom mluví,ale bez tlačítka vysílání a tak začíná další vysvětlování, chvilku je zmatek. Vidím, že nemám jeho důvěru. Vrací se k ženě, ale vidím, že jí jenom dává pistoli a vrací se zpět. Musím obsluhovat tlačítko vysílání. Za chvilku znovu jde za ženou a nakonec souhlasí s letem do Jemenu, ale chce do Sanaa, odmítá Aden a zase diskuse o palivu, doletu a pod. Nakonec souhlasí s plněním paliva v Adenu.

Sedám si na své místo a sděluji tuto radostnou zprávu do Djibouti. "A-B" ale ochlazuje naše nadšení. Říká, že Aden není to nejvýhodnější místo pro přistání, ale udělá pro nás vše co bude možné.

Vůz ochrany letiště

Nasazujeme kurz na Aden a únosci se snažíme i pomocí údajů na GPS a polohou ručiček na ukazatelých VOR i dálkoměru od DME a údajů z navigační mapy prokázat, že skutečně letíme do Adenu. Má stále pochybnosti a znovu opakuje, že nebude-li to Aden, hodí granát.

Vyslovené obavy se potvrzují, dostáváme zprávu, že Aden nás odmítá přijmout a intervence na vyšších úrovních je neúspěšná. Republika Jemen odmítá pustit letoun s únosci na palubě nad své výsostné území. Pro nás je to ale absolutně jediná možnost. Rozhoduji se a přelaďuji na Aden. Naše snaha je marná a striktně, pod pohrůžkou použití síly, nám zakazují přiblížit se na vzdálenost pod 30 NM (asi 56 km). Zákaz nám opakují několikrát jménem vlády republiky. Naše snaha vysvětlit situaci na palubě je zcela odmítána. Opakují nám stále totéž - zákaz vstupu a přistání.

Volám opět Djibouti a "A-B" nám říká, že kpt. Moussa jedná s premierem a žádá o pomoc prezidenta republiky (příznivá je skutečnost, že prezident Hassan Gouled Aptidon má za manželku sestru Moussy). "A-B" nám doporučuje dodržovat vzdálenost 30 NM od Adenu. Letíme tedy jižně Adenu a začínáme v dané vzdálenosti ekonomické vyčkávání na hladině 100 (t.j. 3050 m).

Čas se neuvěřitelně vleče, jsme ve vzduchu už 1,30 hod. Jak je trošku času, zapisuji si časy a dávám si značky, abych věděl co se kdy dělo, ale dělám to v podstatě spíše ze zvyku a taky proto, abych se nějak zaměstnal a uklidnil (brzo se však ukázalo,že zápisy byly dobré, zejména pro výslech).

Opakovaně si uvědomuji, že by nám možná pomohlo použití bezpečnostních dveří, které máme na všech letounech. Tyto bezpečnostní dveře se do letounů L-410 začaly montovat po únosu v polovině roku 1972 z letiště Mariánské Lázně, kdy únosce zavraždil kapitána Mičicu (únosce ze SRN nebyl vydán).

Bylo období, kdy jsme dveře používali, ale cestujícím se to moc nelíbilo, cítili se příliš stísněně a společnost nás žádala o nepoužívání bezpečnostních dveří. Pravda je, že i pro nás byla vhodná kontrola situace v prostoru pro cestující, zejména při potřebě zákroku proti neukázněným cestujícím - kuřákům, nebo při potřebě zabránit různým nesmyslným přesunům na palubě. Popravdě řečeno posádky občas dveře používaly, to zejména ty, kde někdo z pilotů kouřil a potom se větralo bočními okénky.

Zprávy po rádiu nejsou pro nás příznivé, i když často slyšíme dodatek "bez obav", vše se řeší a přeci jenom stále doufáme, že povolení k přistání dostaneme. Po našem opakovaném netrpělivém volání dostáváme z Djibouti krátkovlnnou frekvenci pro Sanaa centr, kde se pokouším objasnit naši situaci na palubě, s žádostí o povolení přistání v Adenu pro doplnění paliva. Bohužel odpověď je stále stejná. "Vláda Republiky Jemen nemá pro vás novou zprávu - zákaz vstupu do teritoria Republiky Jemen trvá."

Jsme ve vzduchu přes dvě hodiny, stav paliva začíná být pro další let kritická. Ptají se, proč nebyl letoun v Berbeře naplněn na maximální vytrvalost. Přitom jsem přesvědčen, že vědí i v Adenu a Sanaa, že v Berbeře žádné palivo není. Nervozita únosce taky stoupá, nechce pochopit, proč neletíme rovně do Adenu. Nechce věřit, že nemáme povolení. Křičí, vyhrožuje a opakovaně mi strká granát před obličej a dělá to i Pascalovi a začínám mít dojem, že se zhoršuje komunikace i s Pascalem. Ptám se Pascala, co na to, že vyrazíme na přistání bez povolení. Nemůžu z něj opakovaně dostat žádnou odpověď. Rozhoduji se, volám Djibouti a říkám "A-B", ať vyřídí všem, že je situace kritická a jdeme na přistání v Adenu bez povolení. Nemáme jinou možnost, pokud nechceme skončit v moři. Snaží se mne uklidňovat a přeje mnoho štěstí. Opakuje, že je přesvědčen o našem brzkém setkání v Djibouti. Později mi říkal, že si myslel, že úspěšně přistaneme, ale čekal, že nás delší dobu neuvidí a že nás čeká minimálně soud v Adenu.

Volám Aden a sděluji jim rozhodnutí. Výsledkem je opakování zákazu přistání s pohrůžkou použití zbraní. Sděluji, že je nám jedno, jestli nás sestřelí před přistáním nebo zastřelí po přistání. Jdeme na přistání, klesáme. Toto rozhodnutí říkám opakovaně i do palubního rozhlasu a mám dojem, že mne to samotného uklidňuje, že jsem se takto rozhodl. Únosce mi stojí za zády a stále vyžaduje ukázání jednotlivých markant, které jsem mu předtím nakreslil, abych ho přesvědčil, že jde o Aden. Na papírku má ode mne nakreslený kopec s přístavem, elektrárnu s vodním kanálem do zálivu, silnici na náspu apod.

Přiblížení na letiště v Adenu

Klesáme, točím doprava, nalétávám na střed dráhy a točím do levého okruhu pro dráhu 08. Vidíme, že na každém konci dráhy stojí nákladní vozidla, dráha je ale 3000 m dlouhá a pro nás není problém přistát přes tyto tzv. překážky. Hlásím polohy, po třetí zatáčce, když dávám polohu a informaci o vysunutém podvozku, se na rádiu hlásí ředitel bezpečnosti letiště a říká, že přistání je pro nás životu nebezpečné. Neodpovídám, ukazuji únosci markanty, točíme finále, Pascal mi předává řízení, odmítá přistávat. Má toho dost. Hlásím finále, krátké finále. Opakovaně dostáváme příkaz pro průlet, že na dráze jsou překážky. Přistání prý nám povolí po uvolnění dráhy. Říkám dráha je pro nás dostačující, přistávám. Přelétáváme auta v pár metrech, vidíme tam desítky lidí. Po dosednutí cestující jásají a tleskají. Zastavujeme na dráze a žádám pokyny pro pojíždění a parkování. Dlouho, dlouho je na rádiu ticho. Motory máme v chodu a čekáme. Mám radost, že nám palivoměry ukazují dobře, máme na obou stranách palivo po 40 kg. Poslední skoro tři hodiny letu nám dávají zabrat a to ještě netuším, co nás čeká dále. Je pravda, že jsme na tom lépe než loď s asi 1500 uprchlíků na palubě, která nebyla vojenskými plavidly vpuštěna do teritoriálních vod (natož do přístavu) a po zřejmě zoufalé situaci po několikatýdenním čekání kapitán nechal otevřít záklopky a loď potopil. Převážná většina lidí se utopila.

Asi po 20 minutách přijíždí několik aut plných vojáků. Únosce křičí ať jdou vojáci pryč. Prosím o doprovod bez vojáků. Je to složité a trvá to dalších 10-15 minut, ale nakonec zůstává jenom jedno auto, za kterým pojíždíme až na dalekou odstavnou plochu. Opětovně prosím, aby pro jednání přišel jenom jeden člověk a beze zbraně, jak požaduje únosce. Konečně vypínáme motory, únosce odmítá dát souhlas k otevření dveří, povoluje pouze otevření pilotních oken. Dívám se na cestující, smějí se, zvedají palec - stále si nejsem jist, zda někdo z nich nepatří k únoscům. Mýlil jsem se, únosci byli jenom manželé.

Je poledne, teplota 35°C, svítí sluníčko, předpověď vychází, je krásně, ale za několik málo minut je v zavřené kabině příšerné dusno. Únosce trvá na tom, že máme opustit pilotní sedadla.

Přichází důstojník ve stejnokroji, rozepíná sako, otáčí se a ukazuje, že je beze zbraně. Přes okénko a stojíce za sedadlem se s ním nemůžeme domlouvat. Nakonec únosce souhlasí s otevřením nouzových dveří, ale chce mít první řadu sedadel prázdnou. Do druhé řady si podle jeho pokynů sedáme s Pascalem, já musím k oknu. Únosce sedí za námi, tlačí mi hlaveň do levého boku a drží Pascalovi granát u hlavy. Není to příjemná situace.

Důstojník se nám představuje jako plukovník A. Khaled H. Naser, ředitel ochrany letiště, předává mi svoji navštívenku. Odmítá jednat o palivu, jídle, pití a trvá na tom, že musíme opustit letoun. Začíná příšerný maraton jednání. Plk. Naser střídavě odchází a vrací se. Musím mu předat papír s tratí našeho příštího letu. Chtěl jsem napsat podklady pro letový plán pro let do Jeddah. Únosce nesouhlasil a chtěl napsat trať letu až do Kanady a tak asi na třetí pokus jsem napsal trať, která se mu zdála odpovídající a předal ji své ženě, s kterou chvilku rozmlouval a ta nakonec trať odsouhlasila. Trať byla Jeddah – Luxor – Rhodos – Sofia – Budapest – Praha – Londýn – Reykjavík – Greenland – Montreal, chvilka byla při dohadování, kde co je, a tak jsem to na formát A4 neuměle namaloval,ale jeho žena trvala na tom, že musím dopsat Canada a musel jsem podle požadavků únosce dopsat 5000 USD, které chtěl hned. Plukovník Naser kroutí hlavou a odchází.

Únosce je samozřejmě námi neustále zpracováván i tím, že beztak musíme z letounu nejen teď, ale i po cestě, která potrvá dlouho. S dlouhou cestou nějak nesouhlasil a trval na tom, že to může být jenom týden. Byl námi zahrnován spoustou názvů míst, kde musíme přistávat, plnit palivo atd. Musíme jíst a spát, odpočívat. Nechtěl příliš chápat těžkosti letu přes Evropu a Atlantik, bylo jasné, že mnoho věcí nechápe.Tvrdošíjně říká, že chce vystoupit z letounu až v Kanadě. Stěžuje si, že nemá peníze. Chce ode mne a Pascala 5000 USD a to hned. Ukazujeme mu peněženky a dáváme dohromady 150 USD a asi 8000 džibutských franků a Pascal přidává svých asi 150 francouzských franků. Chce moje hodinky, řetízek a všechno mu dávám. Začíná ruch mezi cestujícími, kteří se skládají a předávají únosci 5000 USD, ten je z toho vyveden z míry a dá se říci, že byl zcela "tumpachový". Dává peníze a všechno další ženě a v těchto chvílích už jsem si téměř zcela jist, že jsou únosci jenom oni dva.

Poslední skutek cestujících byl zřejmě i tím impulzem, že po dvou hodinách už v téměř zcela nedýchatelné kabině dal souhlas s vystoupením všech cestujících. Ti, ale museli vystupovat přes přední nouzové dveře. Plk. Naser stál celou dobu vpravo pod křídlem a zdál se mi v těchto chvílích docela spokojen. Cestující nám tisknou ruce a říkají, že budou hned telefonovat, ale kam ? - doufáme, že tzv. všude, ale teprve později se dovídáme, že nikdo z nich nedostal povolení a neměl žádnou možnost někam telefonovat, všichni procházeli složitou prohlídkou a identifikací.

Asi za hodinu nám přináší plk. Naser pití, sušenky a trvá na tom, že velitel letadla musí s ním. Únosce nesouhlasí, drží mne stále při těchto debatách na sedadle u okna ve druhé řadě a po delším dohadování proč je to třeba dává souhlas, aby vystoupil Pascal, který odchází.

Únosce je dosti nedůvěřivý a musím z každé lahve nejdříve pít já a z každého balíčku sušenek mi ukazuje, který kousek mám jíst první já a teprve za chvilku si dávají oni. Je zcela evidentní, že ženě není dobře, špatně polyká a jí. Začíná i plakat. Musím stále sedět na tom dvojsedadle. Vedle mne na sedadlo, které opustil Pascal, dal můj pilotní kufřík.

Snažím se stále na ně mluvit a přesvědčovat, že jejich plán je nereálný. Znovu a znovu říkám, že pokud odletíme, tak nás nepustí přistát v Jeddah. Říkám mu, že vím o tom, že tam střílí únosce - je to jenom pokus trošku je postrašit. Znovu opakuji, ať berou tuto destinaci jako svoji šanci získat azyl, mají-li pro to důvod. Vyptává se, jestli jsem ženat a mám-li děti. Zdá se začíná postupně lepší komunikace. Nabízím mu fotky z domova, oba si je prohlížejí, něco spolu delší dobu domlouvají. Říká, že mi řekne svůj příběh a proč nás unesl. Ve zkratce vylíčil svůj příběh takto: Otec a tři synové, z kterých byl on nejmladší, byli vojáci. Po porážce a pádu vlády Mengistu H. Mariama v Etiopii chtěl otec a dva synové emigrovat do Keni, ale nepodařilo se to a všichni skončili v lágru, kde byly otřesné poměry. On sloužil dál a před rokem se oženil. Po opakovaných žádostech dostal souhlas a volno k návštěvě rodičů své manželky a odjel na tuto návštěvu nedaleko etiopsko-somálských hranic, kde ho dostihla zpráva, že jeho otec a dva bratři byli popraveni a nyní že se pátrá po něm, a že se nemá vracet do posádky. Začalo období ukrývání, ale měli stále strach a nakonec se jim podařilo půjčit si nějaké peníze a dostat se přes Hargeisu do Berbery. Doufali, že se dostanou nepozorovaně na nějakou loď a postupně, se jim podaří dostat do Kanady, kde žije bratr jeho manželky s rodinou více než pět let. Když se ukázala cesta lodí beznadějnou, tak si opět půjčil peníze na vnitrostátní let z Berbery do Boramy, kde nepotřeboval nikdo z nich pas, protože žádný nemají a získat falešný je prý dražší než letenka. Ptal jsem se, proč chtěli do Jeddah, zda jsou muslimové. Ani jeden z nich nevyznává islám, prý je to jenom proto, že Sudán by je určitě vydal do Etiopie, stejně jako Djibouti, ale Saudská Arábie prý nikoliv. O současném režimu v Etiopii vykládal úplné hrůzy, zvláště o režimu v lágrech, kde podle něj jsou stále statisíce lidí. Ptal jsem se jak to ví, zda tam byl. Říkal, že dva roky byl hlídačem v jednom lágru a nechal si zlomit nohu, aby se dostal do nemocnice. Potom se mu podařilo dostat jinam, střežit nějaké vládní místo.

Za minulého režimu prý absolvoval vojenskou školu a sloužil krátkou dobu jako výsadkář a měl hodnost poručíka. Nevím, je pravda, že občas se projevoval tak, že se docela vyznal v mapě, v kurzech, docela se vyznal v hodnocení rychlostí i spotřeby apod. Když byl klidnější, chtěl mapu a díval se na trať do Jeddah a vyptával se, proč často nelétáme rovně z jednoho bodu do druhého. Ukazoval jsem mu i navigační mapu.

Snažil jsem se ho přesvědčit, že jeho situace mu určitě umožní získat azyl v Jemenu. Pascal se občas vracel s různými, většinou nepříznivými zprávami a začal mi naznačovat, že na signál si mám lehnout pod sedadlo a že únosce vojáci zastřelí. Polévalo mne ještě větší horko, než bylo z toho neúnosného ovzduší v letounu, a odmítal jsem to. Byl to skutečně nesmysl. Stále znovu doslova hučím do únosce, ať požádá o politický azyl tady, a říkám to i Pascalovi a chci, aby to přišel někdo s únoscem vyjednat. Zvyšuji tlak na únosce, že je to jejich jediná šance. Došlo nám téměř všechno pití a už nám další nechtějí přinést.

Ženě je zcela zřejmě stále více špatně. Dávám jí pytlíky, zvrací a najednou omdlévá. Zrovna přichází plk. Naser s Pascalem, chci lékaře, únosce to odmítá. Křičí ať jdou ihned pryč. Vytahuji kapesník a poslední malou láhev vody, kterou kapesník polévám, vstávám a dávám ho ženě na čelo, stahuji ji šátek z hlavy a polévám ji pomalu krk vodou. Únosce protestuje, křičí, mává pistolí i granátem, ale to je vše. Naštěstí se žena probírá, dávám jí vodu v kelímku. Pije a začíná mluvit, nerozumím co říká, ale je cítit zoufalost v hlase, a pláče. Chce sundat granát resp. kroužek z prstu, ale je to zcela nereálné, prst má hrozně oteklý. Pláče a mluví. Najednou mne únosce bere za ruku a říká, že se vzdávají, dává mi pistoli a říká, že chce azyl. Potřesu mu pravicí, otevírám dveře a děsím se. Všude pod letadlem leží vojáci a míří na mne. Několik metrů za letadlem jsou dva kulomety namířené na letadlo. Moc to nechápu a popravdě řečeno se mi to vůbec nelíbilo.

Snímek na stanovišti s velitelem protiletadlové ochrany letiště Borama

Myslíme si, že je po všem, objímáme se s Pascalem. Vojáci sundávají granáty z prstů únosců. Dostávám zpět hodinky, řetízek, všechny peníze a později vracíme peníze i cestujícím, tak jak se hlásili o částky, vložené do sbírky na únosce. Vše klapne, není nijaký problém.

Odváží nás do budovy ředitelství letiště. Není co vysvětlovat, říkají, že vše vědí. Budeme prý o věci hovořit později. Nyní chtějí pouze, abych podepsal doklad, který je nazván "Memorandum....." a v němž stojí, že prohlašuji, že tito dva jsou únosci a ohrožovali se zbraní v rukou posádku a cestující na životech. Doklad jako velitel letadla podepisuji, policista přináší fotoaparát - polaroid, únosci střídavě dostávají čísla a hotové fotografie po chvilce sušení lepí policisté na "Memorandum", které jsem už podepsal a musím se podepsat osobně i pod každou fotografii i s číslem mého pasu. Teprve nyní jsem pochopil, proč tento doklad byl na tak velikém a kartonovém papíru. Únosce vedou ven, posadí je do auta a odjíždějí. Je 19:30 hodin místního času a říkám si, že teď už je snad po všem, naplníme a poletíme domů do Djibouti.

Radost však byla předčasná. Nastává kolotoč nekonečných jednání a diskusí. Přichází asi pět civilistů, jsou oficiální, staví se přímo proti mě a sdělují mi obvinění z porušení celé řady ustanovení, vidím to na papíru, kde je to napsáno a který musím, ač nerad a po dlouhých diskuzích, podepsat. Bodů bylo myslím patnáct a k tomu celá řada paragrafů. Řadě obvinění jsem skutečně zcela neporozuměl, kopii jsem nedostal. Chtěl jsem, aby doklad prošel i Pascal, což bylo odmítnuto s tím, že není a nebyl velitelem letadla v době letu. Oba ale musíme odevzdat všechny doklady, dělají z nich na xeroxu kopie, každou musíme podepsat, že souhlasí s originálem a byla udělána v naší přítomnosti. Nastává fotografování a to stejné, jakým předtím prošli únosci. Držíme si čísla na úrovni prsou vždy tak, aby byla vidět, tj. směrem k objektivu.

Dostáváme stoh linkovaných papírů a musíme napsat zprávu o průběhu celého letu a to už od vzletu v Djibouti. Problém vzniká, že nemáme "Manifest cestujících" pro let Djibouti- Berbera. Odejdou se zprávou a vrací se asi za 20 minut a chtějí podpis naší zprávy, kterou pokládáme s Pascalem za společné dílo a tak ji oba podepisujeme, ale má to nakonec háček, poslední stránku musím přepsat, protože trvají na tom, že zprávu má podepsat pouze velitel letadla.

Přichází další civilisté a představují se jako pracovnící leteckého úřadu a odebírají mi pilotní licenci za přistání přes zákaz a zablokovanou přistávací dráhu, čímž jsem ohrozil bezpečnost cestujících, letadla a způsobil ohrožení na zemi. Situace je v těchto chvílích skutečně vážná, chvilku mám vztek a chvilku je mi skoro do breku. Žádám ať přijde Pascal. Přichází a chceme tiskopisy pro hlášení nezákonného zásahu na palubě. Trvám na tom, že chci mluvit s kpt. Moussou v Djibouti, ohražuji se proti způsobu jednání. Chceme kontakt s velvyslanectvím Republiky Djibouti a Pascal žádá o kontakt s velvyslanectvím Francie. Chvilka dohadování mezi úředníky, jeden odchází a vrací se s plk. Naserem a několika policisty, ale všichni jsou vyšších hodností. Opětovně se asi 15 minut dohadují a všichni kromě plk. Nasera odcházejí. Usmívá se a říká, ať jsme klidní, vše prý bude OK. Otevírá aktovku a vyndává naši první napsanou zprávu a chce přepsat opět poslední stránku a k tomu přináší text, který mám dopsat. Jde o text, ve kterém hluboce lituji svého činu a porušení zákonů Republiky Jemen a že svým činem jsem nesledoval cíl poškodit její dobré jméno. Prohlašuji v tomto textu, že hluboce lituji svého činu, kdy jsem do Republiky Jemen dopravil únosce a ohrozil svým letem bezpečnost obyvatel Adenu. Prosím vládu a všechny obyvatele o prominutí tohoto skutku a děkuji opět vládě, pracovníkům úřadů, letiště, vojákům a policistům, kteří svoji činností v této složité situaci nám zachránili životy a letadlo.

Podepsáno, předáno plk. Naserovi, který nás každého obejme, usmívá se a říká, že to bude dobré. Nechává nám přinést už asi desátou kávu, která je skutečně velice dobrá, ale i dosti silná.

Hned po odchodu plk. Nasera jsem vyzván, ať jdu vedle do kanceláře, kde dostávám do ruky sluchátko a na druhé straně je jásající Moussa, který děkuje a říká, že je velice šťastný. Stále opakuje, není problém, žádné obavy, řekni do televize, co jsi napsal teď nakonec. Říkám, že tady žádná televize není. Je, říká Moussa, jdi ven. Klid, proč prý jsem mu nezavolal hned po přistání, diktuje mi číslo a prý mám na to číslo zavolat, že je to číslo na ministra zahraničí Jemenu. Ten prý vše zařídí.

Říkám místním, že chci Pascala a chci volat na toto číslo. Zavolají plk. Nasera a ten říká nikam nevolej a pojď rychle ven, musíme stihnout další zprávy v televizi.

Televize je fakt venku, jedeme k letadlu. Chystáme s Pascalem na papír děkovný text. Naser ho čte, souhlasí a děkuje. K letadla přivážejí zdroj, rozsvěcují spoustu světel. Stojíme s Pascalem před letadlem, proběhne zkouška. Ukáží nám, že jsme v záběru jenom do půl pasu a není vidět text, který držím v ruce a vlastně čtu. Potom se totéž natáčí vzadu u reg. značky a potom potřetí se natáčí u otevřených nouzových dveří, kde už s námi stojí i plk. Naser, kterému v textu děkujeme zvlášť a tady si i podáváme ruce. Světla zůstávají na místě, jedeme do budovy a text ještě doplňujeme o poděkování vedení města Aden. Text nám berou, prý jej potřebují pro překlad do arabštiny.

Jdeme do restaurace k oddělenému stolu s paravany, kde je skutečně velice bohatě prostřeno s výběrem, který nám je zcela po chuti, skoro jako na objednání. Dáváme si samé dobroty. Převážně dary moře v různých výborných úpravách. Beseda začíná být velice přátelská a původně nepříjemní úřednící se chovají velice přátelsky. Za chvilku mne volají k telefonu a jak procházím halou restaurace, vidím poprvé od vystoupení z letadla naše cestující. Nikdo není smutný, všichni se smějí. Omlouvám se za problémy a zdržení, ale říkají, že je to v pořádku.

U telefonu je opět kpt. Moussa, rozplývá se, opět děkuje a prý můžeme letět domů nebo zůstat odpočívat přes noc v hotelu. Říkám, že chci letět domů, ale zeptám se cestujících a ti samozřejmě chtějí taky letět. Jdu zpět, ale už nemám chuť na další jídlo, ale ani na diskuse. Ptáme se po možnosti naplánovat let, chceme palivo. Snaží se nás přesvědčit pro noc v hotelu, ale děkujeme, odmítáme.

Plk. Naser mi přináší pilotní licenci, takže máme vše zpět.

Malá komplikace nastává, když chtějí zaplatit palivo v hotovosti. Tak dáváme našich 150 USD a dostáváme něco přes 2x250 litrů. Pascal se bojí v noci na křídlo, plním sám, ale už je to pohoda.

Letový plán je v pořádku, přivážejí cestující, nastává loučení, děkování a to zejména plk. Naserovi. Vzlétáme a asi za 50 minut přistáváme v Djibouti. Je půlnoc, bouřlivé přivítání začíná už po rádiu a samozřejmě nás vítá kpt. Moussa a na překvapení je přítomen i "A-B", naše dobrá duše, která na nás po službě čeká. Všichni děkují nám a mají naopak zase naše díky. Mechanici tzv. zabalí letadlo a jdeme na barák. Vašek Janska mi říká, neboj, tvoje žena nic nevěděla. Říkali jsme, že v Adenu sedíte pro malou technickou závadu. Pravdu ví až nyní, poslední hodinu, když jsme dostali zprávu, že letíte domů.

Ač pozdní hodina, musíme vyprávět jaké to bylo. Potom spát a nic se nedá dělat - druhý den v 10:00 hodin opět letíme.

Ještě pár dnů bylo dost starostí. Napsat zprávu pro letecký úřad v Djibouti. Navštívit ředitele odboru civilního letectví na Ministerstvu dopravy p. Mahmouda a opět říci stručně, co se stalo a poděkovat za pomoc. Musela se napsat zpráva pro Ministerstvo zahraničí, kterou jsem musel podepsat, a samozřejmě dlouhý děkovný dopis na velvyslanectví republiky Jemen, se zvláštním poděkováním plk. Naserovi. Měl jsem možnost poděkovat plk. Naserovi osobně asi za dva měsíce při letu do Adenu a předat mu osobní dar kpt. Moussy, který mu poslal pěkné hodinky.

Musel jsem poslat samozřejmě i zprávu na Omnipol, který byl vlastníkem letadla a musel vědět, co se děje, a taky si naši rychlou informaci zasloužili pracovníci příslušného odboru, s kterými se nám výborně spolupracovalo.

Za několik dnů nás s kpt. Moussou přijal chargé d`affaires velvyslanectví republiky Jemen k opětovnému vyjádření díků a tady jsem obdržel výstřižek místních novin, kde jsou fotografie únosců (ale ne ty policejní) a taky fotografie letounu J2-KBE. Text je pro nás nečitelný - je totiž v arabštině.

Do Adenu i na další letiště v Jemenu jsem létal nadále a vždy v pohodě. Občas se v Adenu objevil někdo, kdo přiběhl a podával mi ruku a vzpomínal na přistání s únosci.

Myslel jsem, že těch únosů a zadržení už je dost, ale nebylo. Dne 11. ledna 1995 před startem z letiště Sheik, které je pár desítek kilometrů od Berbery, dostáváme příkaz tady přistát. Ohražuji se, že máme 19 cestujících do Djibouti, tedy plné letadlo a nikoho dalšího nevezmu na palubu. Volám po krátkých vlnách do kanceláře v Djibouti, ale bez šance na spojení. Ozve se mi jenom Berbera, že máme vzít jenom pár tisíc dolarů pro společnost a to je argument. Společnost peníze potřebuje vždy. Po přistání ovšem zjisťujeme, že to není pravda a zjistíme, že nás tady zadrží pro jakési komplikované vztahy kpt. Moussy s představiteli vlády Somalilandu. Nic nepomáhají naše argumenty. Ozbrojených lidí je moc. Musíme zavřít letadlo, odpojuji baterky. U letadla zůstává ozbrojená stráž a musím odevzdat klíče od letadla. Naštěstí přistává letadlo AN-24 od společnosti Daallo Airlines, které letí do Djibouti, a díky pochopení posádky se podaří dostat naše cestující na palubu. Za zády máme stále stráž, která nechce dovolit náš odlet do Djibouti. Pascal je z toho očividně zcela "mimo", začíná děsně nadávat na společnost. Pokouším se to trošku obrátit v žert, že alespoň po delší době přespíme v Berbeře.

Jeden z Iljušinů 18 Daallo Airlines

Probíhající jednání jsou skutečně na nic a nevedou k nijakému výsledku. Odmítají nám možnost spojení se společností, s kpt. Moussou. Jednáme, mluvíme hodiny, ale marně. Zvou nás na večeři, ale ani se nám nějak moc nechce, až když říkají, že nás zve náš dobrý přítel Ali Mohamed z Mogadiša, měníme názor. Je to bezvadný člověk, původně majitel restaurace v Mogadišu, která skončila zničena palbou z děl při humanitární pomoci v r. 1993.

Bylo to hezké setkání asi po roce a Ali nám připravil ve své restauraci opět bezvadné jídlo, ale hlavně sdělil, že dojednal na 13. ledna přijetí u ministra zahraničí Somalilandu, v Hargeise. Nějak se mi to nezdálo, ale skutečně jsem podvečer musel ke krátkovlnce, kde mi potvrzují, že přijetí platí a p. Hassan Ali Daria, ministr zahraničí, mne přijme. Byl to mimo jiné i náš dosti častý cestující a ani jsem nevěděl, že jsou bratři přes otce s Ali Mohamedem, majitelem restaurace, tím byla jeho intervence jasná.

Druhý den letíme společností Daallo zpět do Djibouti, letadlo zůstává pod ochranou místních a toutéž společností letím další den do Hargeisy (hlavní město Somalilandu). Na letišti čeká letitý přítel Mohamed Digale Mire, majitel řady nemovitostí včetně dvou hotelů a nemocnice a taky zástupce Puntavia v Hargeise, který mne doprovodil až k ministrovi.

Letištní budova v Hargheise se stopami bojů

Přijetí probíhá v pohodě, zdvořile, vysvětluji, že zadržený letoun L-410-UVP, i když má registraci J2-KBD, není majetkem kpt. Moussy, ale je v leasingu a majitelem je Omnipol Praha. Svoje tvrzení dokládám kopiemi dokladů od letadla včetně pojistky, kde je to takto uvedeno. Vysvětluji, že možnost úhrady nějakých dluhů pomocí tohoto letadla je nereálná a udělá ve světě o Somalilandu špatný dojem.  

Vysvětlování probíhá rychle a bez problémů. Dva přítomní, které znám z dřívější doby, jeden z nich byl donedávna guvernérem oblasti Erigavo, jsou velikou oporou při jednání a důležitou okolností je především skutečnost, že jsou to absolventi škol v ČSSR. Oba znají bezvadně Prahu, stále slušně i český jazyk. Jeden je absolventem VŠZ v Praze-Suchdole a druhý studoval na VŠE. Dalším člověkem, podporujícím naši věc, je bývalý velvyslanec Somálska v SRN a mimo jiné je to člověk, který nás první informoval před lety o autonehodě A. Dubčeka, a to po našem přistání na letišti Gardo, kde byl v té době guvernérem. Satelitní televize dělá i v těchto oblastech téměř zázraky.

Následující oběd probíhá v pohodě. Já mám standardně příbor a talíř, nabírám si vše první. Ostatní si myjí ruce v miskách a jedí rukama. Jídlo je bezvadné.

Po obědě dostávám velmi stručný papír, na jehož základě můžeme letoun přeletět z Berbery.

Další ze zajímavých Iljušinů Daallo Airlines

Není to ale bez komplikací a jen díky pochopení mechaniků Mirka Botka a Vaška Jansky se to daří. Nikdo z pilotů nenašel odvahu (zase jí nebylo potřeba tak mnoho) letět se mnou pro letadlo. Do Berbery nás odvezl letoun AN-32 spol. Daallo a při letu zpět musel už po několikáté zaujmout Mirek místo druhého pilota a letoun J2-KBD se opět vrátil k provozu do Djibouti. U nás létal s řadou registrací, ale nejznámější byl jako OK-ODF. Byl to letoun, ve kterém byl často na palubě i prezident Somálska gen. Mohamed Farah Aidid, zejména v roce 1994.

Letoun skončil s registrací 5Y-UAS, kdy byl nejdříve značně poškozen po tvrdém přistání v Ugandě (nikoliv místním pilotem), dlouho opravován a nakonec 17.04.2002 při nezdařeném vzletu, se značně překročenou přední centráží, zcela zničen na letišti Ngerende, Kenya.

Po světě i v Africe stále létají desítky a dá se říci stovky letadel typu L-410 a jak se říká, odvádějí stále velkou leteckou práci a často v neobyčejně těžkých podmínkách. Škoda, že výrobní závod je řadou privatizačních kroků v podstatě zcela zlikvidován. Nejsem sám, kdo se nemůže zbavit pocitu, že stačilo v průběhu posledních let udělat jen relativně malé úpravy na tomto letounu, a byla by tady nesporně šance zajistit další úspěšnost letounu při provozu a samozřejmě při prodeji.

Z dob minulého i současného provozu je celá řada zajímavých příhod a událostí, dovolil jsem si tady stručně popsat jenom něco málo z let 1994-1995. Je mnoho příběhů a událostí, o kterých bych mohl ještě napsat, ale věřím, že se pera chopí i další.

J2-KBE na jednom z mnoha letišť kam se létalo, toto je Dusa Mareb v Somálsku

Související kategorie