March Field Air Museum aneb Je libo neobvyklou párty?

• 01.12.2006 09:05
• na_cestach

Jakmile si můj obchodní partner z kalifornského městečka Temecula všiml, že si hlavu vyvracím při každém pouhopouhém zavrnění leteckých motorů kdekoliv pod oblaky, nabídl mi návštěvu leteckého muzea na March Field AFB. Asi nemusím zdůrazňovat, že mi tím přišel náramně vhod. Základna leží asi 100 kilometrů východně od Los Angeles. My jsme to měli z Temeculy blíž, stačilo pár desítek minut jízdy a již jsme odbočovali z dálnice 215. A muzeum je hned u sjezdu, mezi dálnicí a základnou. Letecká základna s muzeem se rozkládají v místech, kde se zelená pobřežní Kalifornie již pozvolna mění ve vyprahlou poušť. Během prohlídky muzea jsem na rozlehlém letišti zaregistroval starty a přistání několika stíhaček F-16 a v dálce byly vidět na stojánkách šedivé transportní čtyřmotorové hornoplošníky C-5A Galaxy a C-17 Globemaster.

 

March Field Air Museum

Muzeum rozhodně stojí za vidění, zejména velké americké bombardéry nejsou v nám běžně dostupných evropských muzeích obvyklými exponáty. Ale nechci se zde zabývat jejich popisem - vesměs jsou to vojenské stroje a tím se poněkud vymykají primárnímu zaměření tohoto servru, a jednak jsou všechna vystavená letadla velmi důkladně zdokumentována na webu a to včetně fotografie, technických parametrů a podrobného CV každého z vystavených strojů (výrobní číslo, datum výroby, vstup do služby, seznam jednotek a základen během jeho služby, případné bojové lety atd). 

Expozice byla veřejnosti zpřístupněna pod hlavičkou USAF v roce 1980. V roce 1996 se však vojáci provozování muzea na náklady daňových poplatníků zřekli a expozice je od té doby neziskovou organizací soukromých osob a na svůj provoz si musí vydělávat. A činí tak i dosti neobvyklým způsobem, jak se pokusím objasnit dále. Naprostá většina vystavovaných exponátů je však stále majetkem USAF či jiných armádních složek a letadla jsou muzeu pouze zapůjčena. Avšak podle toho, jak přibývá exponátů, které jsou ve vlastnictví muzea soudím, že se instituci asi daří. Od mé návštěvy uplynuly totiž již více než dva roky a tak občas do muzea zabrousím přes jeho webové stránky a tam sleduji změny a čas od času zaregistruji i nějaké nové exponáty. 

Až na výjimky jsou v muzeu k vidění pouze americká vojenská letadla. Ale srdce každého návštěvníka z české kotliny nepochybně potěší i tři vystavené české resp. československé Migy. Ne že by jich doma nebylo k vidění dost, ale setkat se na druhém konci světa s našimi výsostnými znaky na křídlech a na směrovkách letadel je přece jenom něco jiného.

MiG-21F-13

Prvním je MiG 19, původem československá "devatenáctka". Dnes je po renovaci, s vyleštěným duralovým povrchem, ale bez výsostných znaků a opatřená pouze trupovým číslem 0409. Ale je docela možné, že byla našimi vlaječkami již opatřena. Nicméně fotografie na webu je zatím bez nich. Dalším je MiG 21F-13, s trupovým číslem 1101, a třetím z kolekce migů je kamuflovaný MiG 23BN, opatřený číslem 5744. Všechny tři migy jsou v majetku muzea a jsou to dary jedné soukromé osoby. Čtvrtým letadlem jiného než amerického původu je nám opět dobře známá populární "Andula" AN-2 (z polské produkce) ve vojenském markingu DOSAAFu, občas přezdívaná jako továrna na vztlak.

AN-2

Protože muzeum lze dnes velmi snadno "navštívit" po síti, nabízím čtenářům planes tento příspěvek pouze jako doprovodný text k několika fotografiím a hlavně jako svůj civilnější pohled na některá vystavená vojenská letadla.

Sám totiž považuji za správné éro jenom to s dlouhou řadou okének a nejméně dvěma (nejlépe čtyřmi) motory. Proto bylo pro mne příjemné zjistit, že i pro příznivce dopravních letadel může být muzeum na základně March Field docela zajímavé. 

Z celé kolekce dopravních letadel je u nás asi nejméně známým typem vystavovaný Lockheed R50-5. V tomto případě se jedná o vojenskou verzi předválečného civilního dopravního letounu Lockheed Model 18 Lodestar. Tento dvoumotorový stroj pro 14 - 17 cestujících a tři členy posádky se k prvním uživatelům dostal v roce 1939. Tehdy už ale byla konkurence Douglasova DC-3 silná a trh navíc pomalu směřoval k většímu počtu cestujících, že výrobce sháněl zákazníky mezi tradičními americkými dopravci jen velmi těžko. Situaci tehdy zachránily objednávky pro vládu holandské Východní Indie (29 kusů), dále pro South African Airways (21), TCA (12), pro BOAC (9) atd. Po vypuknutí války se Lodestary vyráběly pro bojující armády. Létaly tak na evropském bojišti i v Pacifiku a našel jsem i zmínku, že tyto letouny byly i předmětem plnění v rámci zákona o půjčce a pronájmu, tudíž asi létaly i s rudými hvězdami na křídle na východní frontě. Celkem bylo vyrobeno 625 těchto letadel v celé řadě verzí, lišících se zejména použitými motory. Prameny udávají, že 10 - 15 strojů na území USA je stále letuschopných.

Lockheed R50-5

Dalším zajímavým exponátem muzea je Convair C131D Samaritan, vojenská verze populárního dopravního letounu Convair CV 240. I v markingu USAF vyhlíží náramně civilně - má modrý pruh přes okénka a jeho bílý hřbet trupu a SOP kontrastují se stříbro-šedým povrchem zbytku letadla. Zkrátka klasika šedesátých let.

Convair C131

Convair se s touto svou řadou dopravních letadel pro krátké tratě prosadil i v konkurenci superlevných DC-3/C-47 z poválečných výprodejů. Úplně první model CV 110 z roku 1946 byl sice počtem třiceti přepravovaných cestujících shledán příliš malým a dále se nevyráběl, ale už druhá verze, označená CV 240 Convair Liner (první vzlet 16.3.1947, na linkách ve službě od 1.6.1948), byla velice úspěšná. V případě CV-240 se jednalo o první americký dvoumotorový dopravní letoun s přetlakovým trupem, a právě přetlakový trup s kabinou pro max. 40 cestujících se ukázaly, být tou správnou kombinací. Bylo tak vyrobeno 566 kusů tohoto provedení. S již zmíněnými čtyřiceti místy v kabině měla dva-čtyřicítka blízko k nejlepším verzím Iljušinu Il-14, tedy naší Avii Av 14-40. Díky přetlakování trupu však byly další parametry Convairu, jako cestovní rychlost a dolet, mnohem lepší. Z evropských společností objednaly Convairy 240 holandské KLM (12 kusů), dále Sabena (6 kusů) a Swissair (4). Další letouny této verze pořídili jejich evropští provozovatelé již z druhé ruky, jako například LOT. Polský národní přepravce tak zařadil tři Convairy CV 240 do své flotily v roce 1957. 

U amerických konstrukcí tehdy již obvyklým prodlužováním trupu a následnými úpravami (aerodynamika, motory) vznikly další verze (340, 440 Metropolitan atd.) a typ se dokonce dočkal úspěšných turbovrtulových verzí a konverzí. Celkem bylo postaveno 1076 letadel tohoto typu všech provedení a řada z nich stále létá v nákladní dopravě. 

Stejně civilně vypadal ještě v roce 2004 v prostorách muzea další z legendárních tahounů poválečného nebe - na ploše vystavený Douglas C54Q Skymaster, vojenská verze dopravního letounu Douglas DC-4. Se svým červeným pruhem přes okénka a stejně zbarvenou SOP a s bílým hřbetem trupu byl i on docela fotogenický. Z místa svého uskladnění, Tusconu v Arizoně, přeletěl Douglas do muzea v roce 2002 právě ve zbarvení svého posledního uživatele, který jej v roce 1975 upravil na vodní bombardér. V roce 2005 byl zaměstnanci muzea a dobrovolníky zpátky "remilitarizován", t.j. zbaven všech nátěrů, a vyleštěný kovový potah byl opatřen bílými hvězdami na trupu a křídle. 

Douglas C54Q

Už dvakrát jsem zmiňoval Douglas DC-3, resp. jeho za války vyráběnou verzi C-47. Samozřejmě v kolekci letadel v March Field Air Museum nemůže tato klasika chybět, je jí verze VC-47A. Stroj byl vyroben v dubnu 1944 a ve službě byl do roku 1972. Na mé fotografii je zachycen ještě s původními barvami ze závěru své vojenské služby, před renovací. V roce 2005 byl letoun důkladně renovován, rovněž zbaven nátěrů, dostalo se mu opět vyleštěného kovového povrchu s bílými hvězdami a byl opatřen novým interiérem.

Douglas VC-47A

Dalším vskutku zajímavým strojem je tankovací Boeing KC-97L. Tady je to s civilní verzí přesně opačně - ta vznikla úpravami původně vojenského transportního letounu a ten zase vznikl přestavbou z bombardéru B-29/B-50. Zájemcům o podrobnou historii tohoto typu lze jen doporučit monografii v letošním ročníku měsíčníku L+K. Na exempláři na ploše muzea je třeba si odmyslet tankovací zařízení na zádi a kopuli nahoře za kokpitem a pak už stačí si představit například bílý hřbet trupu, tmavě modrou SOP s typickým logem, nezbytný tmavě modrý pruh kolem oken s velikými písmeny BOAC nad ním, a je tu majestátní civilní Boeing B-377 Stratocruiser. Ten se většinou svých parametrů (původem již zmíněná přestavba z vojenského letadla a z toho plynoucí drahý provoz, spodní paluba s odpočinkovým barem pro dlouhé linky, nízký počet vyrobených a provozovaných kusů, krátká doba služby v první linii) dosti odlišoval od všeho, co bylo v padesátých letech k vidění v dálkové dopravě cestujících, například na linkách vedoucích už tehdy přes severní Atlantik. 

Boeing KC-97L

Něco času jsem pak strávil i prohlídkou dalšího tankovacího stroje USAF - Boeingu KC-135A. Je všeobecně známo, že vznikl souběžně jako další varianta tryskového dopravního letounu Boeing 707. Protože jsem tohle pěkné letadlo takhle zblízka dosud nikde neviděl, prohlížel jsem alespoň finesy v konstrukci křídla a v jeho mechanizaci, pak i podvozek a motory s jejich pylony a gondolami. K dalším detailům se totiž běžný "pozemní" návštěvník nedostane. Ani v tomto případě není těžké si představit dlouhou řadu okének a modrý pruh kolem nich, modrý globus na ocase s charakteristickými písmeny - a je tu parádní "sedsetsedma" v barvách Pan American, jak ji známe například i z fotek z ruzyňského letiště ze šedesátých let. 

Boeing KC-135A

A teď ještě zpět k titulu. Jak jsem již řekl, muzeum si na svou činnost musí vydělávat. Zdrojem příjmů je jako obvykle vstupné, ve značné míře pak i dary příznivců více či méně historických letadel, ale muzeum má v rukávu navíc i jednu neobvyklou atrakci - možnost pronájmu objemného trupu jednoho z vystavených exponátů, transportního Lockheedu C-141B Starlifter. Tyto prostory si skutečně může kdokoliv pronajmout a pozvat tak své přátele například na narozeninový večírek či svatební hostinu ve vskutku originálním prostředí. Měl jsem možnost do trupu nahlédnout. Přepážka za pilotní kabinou může sloužit jako projekční plátno, před ni lze postavit v případě potřeby i pódium a podlaha nákladového prostoru může být upravena například jako hlediště či taneční sál, případně opatřena dlouhou tabulí pro hostinu, nebo je možné prostory uvolnit na raut. Jsem si ale jistý, že jsem možnosti využití zdaleka nevyčerpal. Jenom je třeba dávat pozor při odchodu z neobvyklé párty - podlaha trupu je přece jenom dost vysoko a pád na ranvej z důvodu nejistého kroku by mohl zanechat další trvalou vzpomínku.

Lockheed C141B

A úplně na závěr si neodpustím jednu poznámku. Vloni na konci dubna jsem se byl opět podívat ve Kbelích na leteckou expozici. Vojenská i sportovní letedla naaranžovaná radost pohledět a alespoň ta vystavená se zdají být vesměs ve vynikajícím stavu. Leč využil jsem tehdy skutečnosti, že kdo měl chvíli a byl mezi hangáry expozice, ten obdivoval nejnovější přírůstek muzea - švédský SAAB 37 Viggen; maličko jsem odsunul zábrany a nikým nerušen jsem se dostal až k dopravním letadlům. A tam se mi ihned vybavily články z Letectví z roku 1965 - jsou totiž náramně aktuální i dnes. Tenkrát se parta nadšenců oprávněně obávala o osud našich historických letadel (tehdy vesměs 20 - 40 let starých), která řízeně mizela v nenávratnu především z důvodu absence zdravého rozumu "lidových mas" a z přebytku tuposti těch, kteří tehdy tahali za otěže. Pánové Krybus, Sýkora a další mají určitě radost, že jejich tehdejší odvážný apel přinesl své ovoce, protože na začátku dnešní podoby muzea byli oni sami - ponejprv svou prací na renovaci blériota, lavočky a dalších ohrožených unikátů a pak svými burcujícími články, po kterých se ledy pohnuly. Ale při pohledu na dopravní letadla na volné ploše ve Kbelích mi bylo smutno. Možná, že se však blýská na lepší časy - jen několik dnů jsou staré první zprávy o čištění povrchu TU-104A OK-LDA a o jeho zpřístupnění. Kéž by to byla jen první vlaštovka, za kterou následuje hejno v podobě renovace interiérů, původního zbarvení a zpřístupnění dalších dopravních letadel z kbelské sbírky. Nejhorší by totiž byla zpráva, že ten a ten dopravní letoun z depozitáře musel být pro špatný stav konstrukce sešrotován, aby neohrožoval své okolí...

Související kategorie