Návštěva v Seattle

• 01.03.2005 02:00
• na_cestach

Psal se rok 1996, kdy se začala formovat nová letecká společnost se základnou v Praze a plánovanou registrací svých letadel, která měla začínat písmeny OK. Bez dlouhých průtahů byl zvolen i název. Nově vznikající společnost dostala jméno Fischer Air podle jména majitele cestovní kanceláře, pro kterou především měla operovat. V tuto dobu, na sklonku roku 1996 a počátkem roku 1997, bylo zvoleno i  barevné schéma a především typ letadla. Byl vybrán Boeing 737-300, který měl být celý modrý s bílými nápisy. Současně byl vytvořen i tým pilotů, stewardů a techniků. Letadla byla objednána nová, přes leasingovou firmu přímo u výrobce v americkém Seattlu.

A tak se stalo, že během sobotního mlhavého rána 25. ledna 1997 se v odbavovací hale ruzyňského letiště sešla první pětičlenná skupina techniků (avioniků), která měla ranní linkou British Airways odletět přes Londýn na západní pobřeží USA, do rodiště letadel Boeing… Seattlu, kde měla zahájit dvouměsíční přeškolení na tento typ.

Cesta proběhla bez problémů a tak jsme se po více než 11 hodinách od rozloučení s rodinnými příslušníky na pražském letišti ocitli před příletovou halou mezinárodního letiště Seattle-Tacoma.

Přestože jsme díky časovému posunu stihli být na místě ještě v sobotu odpoledne, po ubytování jsme všichni odpadli do postelí. Ono taky obletět půl zeměkoule dá zabrat.
V neděli jme měli volno na seznámení s okolím a na organizaci záležitostí spojených se školením.

Náš hlavní stan byl v typicky americkém městečku Burien, ležícím mezi letištěm Sea-Tac a pobřežím zálivu Puget Sound. Okolní panoráma tohoto zálivu je opravdu velkolepé. Ze západu je ohraničen pohořím (a národním parkem) Olympic Mountains  s nejvyšší horou Mount Olympus (asi 2680 m). Z východu se táhne hřeben Cascade Range a na jihu je monumentální sopka Mount Rainier (4392 m). Ještě dále na jih je sopka Mount Saint Helens, známá svým výbuchem v roce 1980. A samozřejmě Seattle, největší město státu Washington, sídlo takových společností jako Boeing a Microsoft. Jen tyto dvě společnosti dávají práci širokému okolí, nejen ve svých závodech, ale i formou zakázek menším firmám.

Ale dost bylo kochání se krajinou, nastává učení. Boeing má svoje školící středisko na okraji města Renton, nedaleko od výrobního závodu. Toto středisko je vybaveno opravdu špičkově. Jsou zde učebny plné audiovizuální techniky, počítače jsou samozřejmostí. (Díky Bille Gatesi). Dále jsou zde sály CBT, kde probíhá výuka pouze pomocí počítačů, včetně testů.
Jsou zde i fixed base simulátory kokpitů pro všechny Boeingem vyráběné série 737 až 777.
A nakonec je zde velká hala s full flight simulátory opět pro všechny typy. Pro zajímavost uvádím, že třeba takový simulátor pro 777 má velikost docela slušné chaty.

Po vstupu do budovy jsme se přihlásili v recepci a během chvíle se nás ujal náš instruktor. Zavedl nás do učebny, kde nás seznámil s plánem našeho školení. Dále jsme byli poučeni, co dělat a kam uprchnout v případě požáru, sopečného výbuchu a zemětřesení. Tohle působilo trochu legračně, brzy jsme ale měli možnost vidět na vlastní oči, co živly dokážou. Také nás krátce  přivítal ředitel střediska. Jeho řeči s úplně strašidelným přízvukem z nás nerozuměl vůbec nikdo, tak jsme alespoň slušně přikyvovali hlavou. Následovala prohlídka budovy a pak TO začalo…

Tady nám začala ta pravá bitva s angličtinou. Instruktoři se střídali podle systémů, které jsme zrovna probírali. Byli zde instruktoři ze všech koutů Ameriky a jejich různé přízvuky nám daly pořádně zabrat. Trvalo nám vždy pár hodin, než jsme si zvykli. Je nutno ale instruktory pochválit za trpělivost. Velice se snažili,  abychom vše pochopili a ochotně třeba i několikrát vysvětlili všechny případné nejasnosti. Byli to profesionálové každým coulem. Většinou starší pánové s praxí na desítkách typů letadel. Mechanici, borťáci i piloti. Civilní i vojenští. Ti všichni teď předávají své znalosti těm, kteří to potřebují pro své zaměstnání.

Organizace našeho školení byla zhruba taková, že na každý systém nebo skupinu systémů letadla byly věnovány dva až tři dny podle rozsahu tématu. Vždy koncem týdne jsme si pak teoreticky vyzkoušeli nabyté znalosti na fixed base simulátoru. To bylo velice užitečné hlavně v případech, které nelze na letadle imitovat (případná "imitace" by byla velice drahá). Jako příklad uvedu třeba horký start motoru s následným požárem. Na simulátoru jsme si všichni vyzkoušeli normální a potom hlavně "nestandardní" nahození motorů. V pátek každý týden jsme pak byli z probrané látky přezkoušeni formou testů. Jako zlatý hřeb školení byla zhruba každých deset dní exkurze do výrobního závodu v Rentonu.

Zde jsme měli příležitost uvidět letadla tak, jak to už nikdy nebude  možné. Obě naše první letadla FAN a FUN bylo možno sledovat na jejich postupu výrobní linkou. A to od samého začátku,  kdy vyloží obě půlky trupu ze speciálních vagónů (části trupu 737 se staví ve Wichitě) a ustaví je do speciální konstrukce, s jejíž pomocí obě poloviny spojí dohromady.

Výrobní linka

Je zajímavé vidět křídlo bez potahu, jak je nýtováno bez zásahu lidské ruky na obrovských stolicích. Nebo dílnu na kabeláže. Zkuste si představit padesát metrů dlouhé stoly, na nichž vznikají kabelové svazky do letadel. Z jednotlivých vodičů se udělá obrovský "pavouk" s desítkami "nožiček" tak, aby konec každé nožičky-odbočky dosáhl v letadle přesně tam, kam má. Kabeláž se totiž vyrábí vcelku na stole a teprve hotová se natáhne do letadla. Je to jednodušší,  než tahat jednotlivé vodiče. Konce vodičů jsou pak opatřeny kolíčky nebo očky podle toho, jestli na nich bude zástrčka nebo povedou do příslušné svorkovnice.

Ve výrobní hale v době naší přítomnosti "jely" dvě linky na 737. Do haly se vejde 12 letadel, přičemž se v průběhu výroby posouvají z pozice na pozici jako na páse. Na každé pozici linky se dělají přesně určené práce a z poslední pozice linky už vyjede ven hotové letadlo. Tento proces trvá u typu 737 asi tři týdny. Dovedete si představit tohle zorganizovat? Na výrobě se podílejí stovky lidí, kteří si nesmějí překážet a zároveň musí montáž letadla probíhat v přesně daném pořadí a tempu.

Protože v Rentonu se nestaví jenom 737, ale také typ 757 (bohužel, v současné době již se tento typ nevyrábí), byly exkurze zpestřeny o nahlédnutí na výrobní linku těchto letadel. Měli jsme to štěstí, že během našeho pobytu vznikal první prototyp B737-700. Samozřejmě, že jsme ho okukovali. Byla i příležitost si ho prohlédnout a vidět rozdíly. V hale se jednou na revizi objevila i letuschopná "Flying Fortress" B-17F S/N229782 se jménem "Boeing Bee"! Revizi prováděli samí staří pánové, zřejmě mající s tímto typem bohaté válečné zkušenosti. A dokonce jsme se dočkali i toho,  že jsme na vlastní oči mohli vidět "first flight" nového typu letadla. Byl jím právě již zmíněný B 737-700. Bylo to 9. února 1997 dopoledne a stala se z toho velká událost pro mnoho místních obyvatel. Po dvou zkušebních přerušených startech  nadešel ten první ostrý,  vše proběhlo bez problémů a tak se první 737NG vydala z letiště v Rentonu na první zkušební let, aby se po více jak dvou hodinách vrátila zpět na zem, ale tentokrát na letiště Boeing Field,  kde byla opět očekávána mnoha diváky.

Boeing Bee

Letiště Boeing Field (KBFI) je původní letiště továrny Boeing. Nové tovární letiště v Rentonu je prostorově velice omezené. Má pouze jednu dráhu, která navíc končí na břehu jezera (musí to být prima pocit pro piloty startovat s novým a neletěným letadlem nad vodu, ale třeba nosí plavky a skafandr, kdo ví…). Nově vyrobená letadla odsud odlétají na svůj první zkušební let (takzvaný let B1 anebo Boeing1, jak kdo chce) a již se sem nevracejí. Přistávají právě na Boeing Field v Seattle. Tam dostanou konečný nátěr v lakovně a dodělávají se podle přání zákazníka. Poté absolvují předávací let pro zákazníka (let C1 aneb customer1) a odlétají odsud do celého světa. Na tomto letišti je i obrovská motorárna, kde se kompletují a dolaďují motory pro celou produkci firmy Boeing. Opět byla v rámci výuky možnost vidět a porovnat motory pro 737 s velkými motory pro747 a 767 a užasli jsme i před obrovským motorem GE-80 pro typ 777. U motorárny stál známý B747 reg. N7470 " City of Everett" . Jde o prototyp B747, na kterém byly zkoušeny vlastnosti tohoto letadla při sériích dost drsných testů. Byl využíván donedávna (po téměř čtyřiceti letech!) jako létající zkušebna motorů .V současné době už ale našel místo svého zaslouženého odpočinku jako muzejní exponát. Byly na něm certifikovány třeba motory pro 777. To nejlépe dokumentuje spolehlivost a "věčnost" Jumbo jetů.

Pro případné návštěvníky Seattle je dobře dodat,  že na Boeing Field je i Museum of Flight. V tomto muzeu jsou k vidění takové exponáty jako Air Force One z doby prezidenta Kennedyho. Je to speciálně upravený B-707. Je zde samozřejmě možné si prohlédnout i vnitřek. Uvnitř jsou k vidění prostory obývané prezidentem. Je zde například zdůrazněno, jaké úpravy vybavení těchto prostor byly provedeny na přání prezidentovy krásné manželky Jackie. Za zmínku stojí třeba zvláštní kabina radiooperátora.

Museum of Flight

Mezi další zajímavé exponáty patří třeba měsíční automobil a přistávací modul kosmické lodi z projektu Apollo (i na tomto projektu měl Boeing obrovský podíl). Z měsíčního programu je dále k vidění třeba vystavený kus měsíční horniny, skafandry a spousta dalších zajímavostí.

Dále je možné v muzeu vidět jediný vystavovaný letoun A-12 (SR-71 Blackbird), vybavený řízenou střelou na hřbetě. Dnes je zde k vidění i již zmíněný B-17F  S/N 229782 "Boeing Bee". Jsou zde dokonce vystaveny i exponáty, související s Českou republikou. Jsou dva. První je MIG-21F reg.5411. Stojí v části věnované vietnamské válce spolu se svým soupeřem, F-104 Phantom s/n G4-0776 (má označené tři sestřely Migů a jako druhý pilot je zde uveden jakýsi Lt. Milan Zimer-typicky americké jméno…). Druhý z nich je větroň LF-107 Luňák, visící pod střechou haly muzea.

Nicméně pro nás asi největší událostí bylo to, když  jsme se jednoho nedělního podvečera vraceli z výletu po okolí a z dálnice, která vedla na hraně kopce poblíž letiště Boeing Field, jsme právě na tomto letišti zahlédli pro nás do té chvíle něco neuvěřitelného. Na stojánce, kde probíhaly poslední testy a předávání letadel zákazníkovi,  stálo tmavě modré letadlo s velkým bílým nápisem, které bylo právě vytaženo z lakovny. OK-FAN. A tak jsme poprvé viděli to, co jsme znali jenom z obrázků, když se vymýšlelo zbarvení letadel. Od Američanů okamžitě dostalo přezdívku Nivea (tu přezdívku mají naše letadla skoro na všech letištích, kde se objevila).

OK-FAN

Pojďme ale na chvíli zpět do učeben. Postupem času, kdy se nám pod náporem informací začínaly zvětšovat hlavy, jsme už také ale začínali tušit souvislosti mezi jednotlivými systémy. Jednotlivé informace do sebe začínaly logicky zapadat, na čemž bylo nejlépe vidět, že léty prověřený systém výuky má něco do sebe. Zajímavé bylo krédo instruktorů, že důležité je jednoduché pochopení, proč tam systém je a jak pracuje. Doporučovali nám, abychom si nezvykali učit se funkci jednotlivých prvků systému zpaměti. Namísto toho nás důsledně vedli k maximálně efektivnímu používání dostupných manuálů, kde se toto všechno dá najít také. Navíc letadlo během jeho používání neustále prochází drobnými i většími změnami, jsou zde prováděny všelijaké bulletiny, takže pracovat zpaměti by opravdu mohlo být jen ke škodě věci.

Učebna

Po měsíci pilného učení nastala radostná změna. Přijela druhá parta mechaniků-motorářů. Hned to bylo veselejší. Ale zase, na druhou stranu, nás čekalo učení složitějších avionických systémů. K pochopení činnosti navigace nebo třeba režimů práce autopilota už bylo nutné pravidelně si chodit "zalétat" na pevný simulátor, případně učit se tyto systémy pomocí CBT. Což bylo něco jiného než sedět u projektoru na učebně.

Aby nám z toho všeho učení nepraskla hlava, museli jsme jí ulehčovat. To jsme zpravidla prováděli v místním podniku "Elmer´s pub". Občas se někomu z nás povedlo tento podnik zavřít kolem třetí ráno, k veliké radost personálu. Neměli danou zavírací hodinu a tak tam prostě byli, dokud jsme mohli.

Ale v Elmer´s jsme rozhodně nebyli pořád. Jak vůbec vypadal náš volný čas? Volného času jsme přes týden moc neměli. Po snídani nás odvezli do výcvikového střediska, kde jsme se od osmi ráno do čtyř odpoledne pilně učili. Po odvozu domů jsme vyřídili nutné nákupy. Zde musím zmínit fakt, že veškerou stravu jsme si vařili sami. Náš penziónek na to byl velmi dobře vybaven a navíc vaření "ve velkém" vyšlo velmi levně. A to jsme se prosím v jídle nikterak nešetřili! Nikdo z nás se domů rozhodně nevrátil pohublý. Po večeři jsme ještě probrali učení, vyřešili nejasnosti a šlo se spát.

Víkendy byly jiné. Měli jsme je volné, proto jsme je věnovali výletům do okolí. Jezdili jsme pronajatým autem. Stát Washington je znám svojí krásnou přírodou, vždyť v blízkém okolí Seattlu jsou hned tři národní parky. Veliký dojem na nás udělal výlet na sopku Mount Saint Helens. Tato sopka vybuchla v květnu 1980. Původnímu krásnému kuželu, 2 300 metrů vysokému, doslova odletěl vrcholek. Tlaková vlna měla teplotu asi 500 °C a šířila se rychlostí zvuku. Okolní lesy v okruhu asi 50 km byly doslova smeteny z povrchu. Ledovce a sněhová pokrývka na sopce odtály a způsobily veliké záplavy. Řeky (včetně obrovské řeky Columbia) byly doslova ucpány kmeny stromů. Ve státech Washington a Oregon byl řadu dní vyhlášen mimořádný stav. Díky sopečnému popelu byl zastaven provoz na všech letištích v okolí. Při této katastrofě zahynulo asi deset lidí. Byli to výzkumníci, kteří zkoumali sopku a také několik turistů, kteří se přišli podívat "jak to bouchne".

Jiný zajímavý výlet jsme udělali do Everettu. Je to kousek na sever od Seattlu. Boeing zde má továrnu na výrobu "velkých typů". V údajně největší hale na světě se zde vyrábějí letadla B747, 767 a konečně 777. Pokud sem pojedete, vězte, že je zde návštěvnické centrum. Můžete se zúčastnit prohlídky haly. V době naší návštěvy byla prohlídka zcela zdarma. Museli jsme se ale objednat na určenou hodinu, protože počet návštěvníků v jedné várce je omezen a zájem je velký.

Vstupní hala Boeing Training Center

Vlastní prohlídka začíná v návštěvnickém centru, kde vás přivítají a řeknou vám pár slov o historii firmy. Potom Vás odvezou autobusem k hale, která je až nehorázně obrovská. Ani ne tak do výšky, je to takový vyšší hangár. Ale zastavěná plocha je opravdu neskutečná. Po vystoupení z autobusu se sejde do podzemního tunelu velikostí srovnatelného s tunelem metra.Tunel pod halou je nekonečný. Opravdu na konec nedohlédnete.Po několika desítkách metrů nastoupíte do výtahu a pro změnu jedete pod střechu haly.První co po vystoupení z výtahu uvidíte, je odříznutý kousek přední části trupu Jumba. Dokonalý průřez trupem, včetně podlah i s řadou sedaček. Člověk je u toho strašně maličký. Celou dobu se na Vás přitom hrne proud informací, můžete se i ptát sami. Potom vás vodí po ochoze pod střechou, odkud je perfektní pohled na vznikající letadla. Nechají vás pokochat a tím prohlídka končí. Celé to trvá asi hodinu. Tato hodina však uběhne velice rychle.

Protože Seattle není moc daleko od kanadských hranic, zkusili jsme se podívat
do Vancouveru. V té době nebyla ještě mezi ČR a Kanadou vízová povinnost. Když jsme přijeli na hranici, kanadský celník zprvu koukal na partičku lidí, která vylezla z Cadillacu a mávala mu před nosem českými pasy, dost divně. Ověřoval si a dost se divil, že víza opravdu nepotřebujeme. Také mu bylo divné, proč hned večer jedeme zpátky. Zásadní zlom nastal ve chvíli, kdy se zeptal, co děláme v USA. Nevěřili byste té proměně poté co jsme řekli, že se školíme u Boeinga. V tu chvíli svítil jako sluníčko. Odněkud vytáhl mapu a ukazoval co určitě musíme ve Vancouveru vidět. Bylo toho tak na týden. Opět se i na tomto potvrdilo, co firma Boeing pro tuto oblast znamená. A to i na kanadské straně.

Náš pobyt se nachýlil ke konci. Ve středisku jsme už dělali spíše praktické věci. Trénink odstraňování závad. To se dělalo na simulátoru. Sedíte v kokpitu. Probíhá normální let. Náhle "vznikne" problém. Instruktor vysvětlí tento problém a máte možnost sami vidět, jak se jeví posádce letadla. Po "přistání" je řada na vás. Za použití čerstvě nabytých znalostí musíte z pamětí systémů vydolovat všechny uložené informace o závadě. Poté s pomocí manuálů popíšete instruktorovi, jak byste postupoval při odstranění závady. Když instruktor váš postup schválí, máte vyhráno.

A tím se završilo i naše dvouměsíční snažení, a tak jednoho brzkého sobotního rána nám po několikahodinovém trápení na simulátoru instruktor potřásl rukou, rozdal čepice s nápisem Boeing 737, a sdělil nám, že to je vše, co jsme museli splnit. A tak už se před námi po dvou měsících docela jasně objevila naše cesta domů. Pochopitelně jsme to šli zapít do Elmer's a vyrazili i do centra na Pioneer Square, která je vyhlášena hudebními kluby a bary.

Seattle

No a potom už začalo balení kufrů a příprava na odlet domů. Ze Seattlu jsme opět měli plánováno letět s British Airways přes Londýn do Prahy. Vše proběhlo, až na malý zádrhel na letišti v Londýně, bez problémů (737 plánovaná na let do PRG měla závadu a tak nás překládali do jiné)….a tak jsme se vyškolení, plní zážitků vrátili domů, kam nás asi za 10 dní následoval první Boeing společnosti Fischer Air…OK-FAN. Ale to už je úplně jiná kapitola.

Související kategorie