Vivat Tour 2021

• 03.10.2021 09:00

V neděli večer u mě přistál Sergejův mail, jestli s ním chci letět na letošní Vivat Tour. Mohl bych si v rámci TMG výcviku odletět navigační lety tam a zpět a zúčastnit se navigační soutěže jako hledač fotek a druhý navigátor. Letmo jsem se rozhlédl po rozbombardovaném bytu plném před pár dny nastěhovaných krabic a rozhodl se, že bydlet jako lidi budeme prostě někdy později. Kašlu na všechno, letím.

Pro ty, kteří o Vivat Tour nikdy neslyšeli, akci krátce představím. Jedná se o slet nejosočovanějších aeroklubových letadel, tedy L-13 SE/SW Vivat, který pořádá AK Tábor letos již 11. rokem. Jeho hlavní disciplínou je navigační závod. Posádka dostane 15 minut před vzletem mapu se zakreslenou tratí a tři papíry s fotkami osmi otočných bodů a šestnácti objektů na trati (v různém pořadí), přičemž některé z těchto fotek mohou být falešné (na trati se nevyskytují, ale dost často se podobají některým objektům, které na trati skutečně jsou). Každá posádka začíná s 1000 body a přesně 5 minut po startu musí prolétnout startovní páskou, přičemž za každou sekundu před nebo po se body strhávají. Trať musí být prolétnuta přesně, protože objekty se nachází do 100-200 m od její osy. Objekty z fotek musí být v krajině nalezeny a jejich poloha zaznačena do mapy. Za každou nalezenou fotku se body přičítají, za nenalezenou odečítají a ještě větší postih je za „nalezenou“ falešnou fotku. Celkový čas letu po trati je počítán na rychlost 120 km/h a bývá okolo hodiny a půl. Prolétnout cílovou páskou (nad letištěm) je třeba také co nejpřesněji vůči stanovenému času. Pak už jen klasické přiblížení okruhem a přistání do metr širokého vykoseného pásu (první dotyk hlavního podvozku). Za dotyk před pásem je menší postih než těsně za ním (jako na letadlové lodi). Vyhrává posádka, která získala (resp. zbylo jí) nejvíce bodů.

Jeden večer jsem si vyhradil na navigační přípravu a v pátek odpoledne po delší době vyrazil na letiště. Naložíme Vivata nezbytnostmi, přičemž můj spacák musí ustoupit pověstnému rybízáku. Chvilku před plánovaným odletem se dozvídáme, že i letos probíhá Memoriál brigádního generála Mareše – tedy přílety na čas. Přistání v Táboře má být v 18:50, což znamená, že je nejvyšší čas kopnout do vrtule. Takže předletovku, povinné úkony, Vivat točí, ale nechytá. Baterka už začíná slábnout, až si Sergej všímá, že jsem neotevřel sytič. Po nahození a motorové zkoušce na vyčkávacím se ani na plný plyn nehýbáme z fleku. Takže vytáhnout z důlku za upínací pás, plný plyn ještě na vyčkávacím, po nastoupání 150 m rovnou nasazujeme na trať a není čas ztrácet čas plánovanou rychlostí 120 km/h.

Trať jsem volil tak, aby se mi dobře hledaly otočáky, ale slunce na západě mi do toho stejně hodilo vidle. Překryt kabiny, který se na zemi zdál být čistě vyleštěný, teď vypadá, jako by se po něm někdo sklouznul špatně vytřeným zadkem. Pálava ještě v pohodě, Jaroslavický rybník taky, ale Znojmo je jen takových pár otlučených baráků v podvečerním oparu a hrady Bítov a Landštejn nejdou proti lesu vůbec rozeznat, dokud nevisíme skoro až nad nimi. Jen radiomaják VOR/DME Dešná, který jsem do tratě zahrnul v rámci tréninku na zítřek, jde v polích vidět jedna radost. Nevím, kde jsme se flákali, ale 9 minut, co jsme na trati našetřili k dobru, se někam vypařilo a na finále dráhy 30 v LKTA nasazujeme prakticky na čas. Už to vypadá, že přistaneme předčasně, tak to ještě ohneme do třistašedesátky, ale nakonec přistáváme skoro půl minuty po stanoveném čase. Naším Vivatem zavíráme hangár, přivítáme se s členstvem táborského AK, přičemž od této chvíle mi tu nikdo neřekne jinak než „Sidorová“, fasujeme klíče od unimobuňky a jde se nalévat.

Ráno snídáme nad mapou a plánujeme seznamovací let po okolí. Rád bych otočil Orlickou přehradu, takže do mapy narýsuju trojúhelník, naplotuju ramena po minutách a za chvilku už si to brbláme okolo Milevska. Nad přehradou se dopustím osudové chyby, že navzdory mapě považuju Orlík za Zvíkov (holt nesprávná asociace z dětství), takže pak po přehradě letím dál na sever a celou trojúhelníkovou trať tak nevědomky pootáčím asi o 20°. Cestou zpátky vůbec nechápu, odkud Sergej bere ty názvy vesnic, které ani nevidím v mapě. Pořád jsem přesvědčený, že letím plus mínus správně, dokud se před čumákem nevynoří asfaltová dráha letiště Všechov z úplně jiného úhlu, než jsem očekával. Sebevědomí do závodu mi to věru nepřidalo.

Obrázek 1: Sergej protáčí studeného Vivata.

Část Orlické přehrady.

Briefing na navigační závod se nese v zemědělském duchu, jako by to byl slet Čmeláků a nikoli Vivatů. Jirka Lískovec, jeden z organizátorů VTT a předseda AK Tábor, nám oznámil, že v zemědělství nedávno začal pracovat a fotky objektů na trati tak zahrnují hnojiště, specificky vysečená pole, stohy, zemědělská družstva a podobně. Jsem rád, že aspoň kravince vynechali. Losuju nám pořadí vzletu (7), po briefingu si kalibrujeme hodinky podle těch soutěžních a až na nás přijde řada, dostáváme papír s osmi fotkami otočáků, další dva papíry s šestnácti objekty po trati a mapu ve zrádném měřítku 1:250000 s tím, že „pár vesnic sice chybí, ale ta dálnice tam je“. Kterou mají na mysli, to teď ještě netuším. Na přípravu máme pouze 15 minut, takže rychle naplotovat, uhnízdit se a jedeme na start. Při pojíždění ještě lepím fotky po kabině a nadávám si, že jsem si pro tento účel bral no-name maskovací pásku, která mi zbyla po malování. Nikdy víc.

Obrázek 3: Vivat grid.

Obrázek 4: Soutěžní trať se zakreslenými polohami fotek.

Natankovaný Vivat se odlepuje stejně ochotně jak Wellington před náletem na Berlín a terén pod ním stoupá skoro stejně rychle jako on sám. Jsem rád, že jsme důkladně očistili náběžky křídel i vrtuli. Tesco přelétáváme tak nízko, že skoro jde přečíst slevový leták u vchodu. Odletová procedura se s trochou fantazie podobá některým přístrojovým odletům z řízených letišť – dodržet protihlukový postup, nastoupat táhlou zatáčkou mimo zástavbu, vrátit se nad letiště a odsud nasadit na trať – jen místo VORu prolétáváme startovní pásku, která nám rozhodně žádný odletový radiál neposkytuje. Páskou je třeba proletět taky co nejblíž stanovenému času, takže se na klapkách ploužíme jak nějaká lemra pověšená na vrtuli a po protnutí nasazujeme na první kurz. Pěkně dlouho nenacházíme žádnou fotku, až začínám pochybovat, zda jsme vůbec správně na trati, ale pak už se vynoří jedna a za chvíli druhá. S tím je taky třeba počítat – při zakreslování polohy objektu do mapy musí ten druhý řídit a hledat další.

Obrázek 5: Otočné body ještě byly jednoduché, tedy kromě toho posledního (OB8).

Obrázek 6: U objektů to už bylo obtížnější.

Obrázek 7: Kdo našel tu 12, ten má můj respekt.

To hledání fotek není vůbec sranda. Ačkoliv by se zdálo, že 120 km/h není velká rychlost, krajina ubíhá z těch tří set metrů vcelku rychle a na dlouhé přemýšlení a porovnávání prostě není čas. V jeden moment zahlédnu periferním viděním napojení polní cesty na silnici, které připomíná jednu z fotek. Křižovatku mi už ale zakrývá bok trupu, tak to Sergej zalomí nejdřív na levé křídlo, pak hned na pravé a ještě v tom náklonu se shodujeme, že to je ona. Navigaci nám dost znesnadňuje spousta vodních ploch, které v mapě chybí nebo naopak přebývají. Jakkoli jsou jižní Čechy malebný region, vesničky jsou jedna jako druhá – samá voda, kostel, hrad, zámek nebo podobné ruiny. A ta dálnice, které mimochodem patří první pi*a na trati, ta v mapě fakt není, což posléze bylo překvapením i pro samotné organizátory. Protože jak jsme zjistili večer u piva, soutěžní mapa byla kopií leteckého průvodce z roku 2001.

Jeden navigační půlvýkrut střídá druhý a já nechápu, jak jsem mohl předpokládat, že navigační závod znamená letět víceméně rovně a semtam zatočit – se Sergejem člověk nikdy neví, kdy přijde nějaký ten lopas nebo plochá vývrtka na zádech. Nalezených fotek přibývá a mezi zbývajícími je i golfová jamka, takže když se pod křídly znenadání zjeví golfáč, už chci fotku zbrkle odškrtnout. Bližším ohledáním ale zjišťujeme, že taková jamka s kruhem trávy v písku není ani tady, ani na dalším golfáči, kde už na naši nízkoletící koloběžku nějaký zbohatlík hrozí golfovou holí. Všechno je ale zlaté ve srovnání s obloukovými traťovými segmenty okolo Jindřichova Hradce. Tady není čeho se chytit, kromě JH nikde žádná větší obec, mezi nenalezenými fotkami zbývají pak jen nevýrazné objekty jako hnojiště uprostřed pole, jakýsi remízek, klikatá polní cesta a podobné záludnosti, a tak kokpitem občas lítají slova, jako bychom místo mapy studovali gynekologickou příručku. Proč jenom ten chlap raději nešel pracovat do jaderné elektrárny. Dvakrát jsme tu zakufrovali do té míry, že jsme se otáčeli k Jindřicháči, abychom se ujistili, že ho opravdu máme za zády. A že jsme na trati, to jsme pak úplnou náhodou poprvé zjistili, když se nalevo objevilo jedno z těch zatracených hnojišť a podruhé u toho remízku s vysílačem, který ale na fotce nebyl skoro vůbec vidět.

Na posledním rameni vidím napravo od nás konkurenčního Vivata, což zřejmě znamená, že jsme pozadu o nějakých pět minut. Průser. Takže přípusť nadoraz, potopit čumák pod horizont a na dokluzu si to rázem šviháme sto devadesát. Jsme rádi, že motorové přístroje máme překryté fotkami. Tábor už je na dohled a trať vypočítanou na 81 minut ukončujeme po 81 minutách a cca 5 sekundách. Po protnutí pásky už zbývá jen zařadit se do okruhu, kromě klapek vyhodit taky podvozek a sednout do decku. Přímo do metr širokého pásu jsme se netrefili a vysloužili si tak 50 trestných bodů.

Po zaparkování necháváme vyvětrat kabinu, která si v ničem nezadá se školní šatnou po tělocviku, a jdeme nahlásit, co jsme našli. Cítím se nebývale sebejistě, protože jsme z šestnácti fotek zhruba dvanáct našli a o té s golfovou jamkou jsme skálopevně přesvědčení, že je falešná. Co jsem se pak vyptával ostatních posádek, tak fotek našli většinou 4-10, tak že by snad dokonce bedna? Posádka, která se umístila poslední, je obdarována mj. učebnici parašutismu – bezva fór. Naše jména jsou vyhlášena jako poslední, takže 1. místo máme doma a já tím vyhrávám i privilegium být oslovován vlastním jménem. Těšil jsem se ještě na večerní spanilou jízdu všech Vivatů ve formaci, ta se ale bohužel pro malý zájem nekonala. Večer dáme pár piv a grilovanou krkovičku, ale s ohledem na ranní návrat to moc neprotahuju.

Obrázek 8: Podvečerní stojánka.

Obrázek 9: Výsledková listina.

Ráno utíráme mokré náběžky a výhrami naloženého Vivata po nastoupání otáčíme na Jihlavu. Domů letíme podél D1, okolo dálničního mostu ve Velkém Meziříčí a před brněnským CTR dolů na Rosice. Odsud dokonce vidíme Boeinga 737-800 dotáčet finále brněnské dráhy 10. Pak už jen přelétnout zámek v Dolních Kounicích, najít u Židlochovic rozhlednu Akátová věž a podél D2 domů.

Celkově to byl skvěle strávený víkend, během kterého jsem se zrelaxoval, jak už dlouho ne. Nezbývá mi než poděkovat Sergejovi za pozvání, členům AK Tábor za organizaci a všem zúčastněným za bezvadnou atmosféru.

Obrázek 10: Když už zemědělská tématika, Andula nemohla chybět.