Paměti starého práškaře – aneb od Blaníka přes Čmeláka k Boeingu – 1. díl

• 20.12.2013 02:05
• stalo_se
• Paměti starého práškaře

Prolog.

Ležím tu v Jakartě v přiděleném bytu, dloubu se v nose a nechávám myšlenky volně se toulat hlavou. A v tom mi zase začne v hlavě hlodat červík. Jak daleko to máš ještě do důchodu a jakou hru si s tebou ten osud zahrál, že jsi skončil tady, na druhém konci světa. Jak začnu o důchodu, moje manželka to nesnáší a s oblibou říká:

„Nojo, už si dávej hlínu na prsa, ať si zvykneš“. Říká, že jsem hypochondr k pohledání.

Ale až odejdeš do důchodu, co po tobě zbude? Tři děti, opravený dům, pár zasázených stromů, několik tisíc hektarů popráškovaných polí, které už stejně o tom ani neví a ty plodiny na nich vypěstované už jsou stejně spotřebované, pár spokojených cestujících, pár nespokojených, že jsi někde nebyl na čas, hrstka rozzuřených, co jsi je vyloučil z přepravy anebo aspoň seřval během ní za nevhodné chování, jinak nic. Můj táta odešel a co byl opravdu zač, jsme se s bráškou dozvídali až při uklízení bytu. Já si tátu pamatuju, jak se vrací ukoptěný ze zahrádky, kterou jsme mívali na kraji Pardubic. Se soumrakem se vracíval na kole, v košíku zeleninu, kterou v potu tváře vykopal či vyryl ze země a spokojený, jak mu vše na té zahrádce roste. A přitom to byl veliký chemik, vědec, s několika desítkami mezinárodních patentů, dokonce publikoval, a to i za komunistů, v Americe. Dnes bychom z honorářů za patenty měli vilu i s bazénem, tenkrát jsem za to dostal první plastikové stavebnice letadýlek z Tuzexu. To vše jsme se dozvídali až po jeho smrti, při probírání pozůstalosti v jeho psacím stole, kam jsme nesměli a který byl pro nás takovým zakletým tajemným místem.

A tak tu ležím a říkám si: „Co po mně zbyde? “ Když jsem se na nějakých sedáncích a dýcháncích patřičně rozpovídal, většinou lehce společensky „upraven“, o tom, co jsem u lítání vše zažil, spousta lidí říkala: „Napiš knihu“.

Zejména Honza Kopička, můj bývalý co-pilot z ČSA a dnes parťák tady v Asii, do mne vrčí každý den. Bral jsem to jako vtip, ale teď ten červík v hlavě povídá: „A proč ne? Sepiš paměti, dnes je píše každej, kdo má do zadku díru. A když to nebude kniha, aspoň si to přečtou tvoje děti, vnuci, pravnuci, cože to byl ten táta, děda, praděda za ptáka.“

Krucipísek, a proč ne? Stejně nemám co na práci. Venku řve muezín, jako by mu někdo stál na ohanbí, vedro na padnutí, klimoška drnčí, kruci proč ne? Vždyť jsem na letištích strávil zatím 40 let, všechno, co je pro člověka důležité, jsem zažil na letišti – první opici, ztrátu panictví, kamarády až za hrob, díky lítání jsem poznal svou ženu, to nejlepší, co mne kdy v životě potkalo atd.

Tak jo. Jdeme polechtat básnické střevo. Pro někoho to bude možná trochu nesrozumitelné, nepochopitelné, ale je to dáno i dobou, ve které jsem začínal létat. Dnes je atmosféra v aeroklubech jiná, než za dob hluboké totality, ale netroufám si říct, že lepší nebo horší. Nezažil jsem tolik špíny, podrazáctví, křiváren a vlezdoprdelismu, jako nyní v hluboké „demokracii“. Tenkrát to byla parta s velkým P. Pro někoho doba nesrozumitelná, špatná a to i pro mne, ale atmosféra u letectva byla lepší. Nerozhodovaly peníze, kdo má jaké povolání, vzdělání, ale přístup k létání, k aeroklubu a k partě. Svých instruktorů a učitelů jsme se vážili a vážíme dodnes, i když mám nalétáno desetkrát víc než oni a na dopravních letadlech. Ale oni mne učili a já k nim dodnes cítím respekt a vděčnost. Tvořila se přátelství na celý život a já na mládí v aeroklubu vzpomínám se slzou v oku dodnes, samozřejmě až na nějaké věci, ale to až dále. Některé historky mám z doslechu, některé jsem sám prožil, i když zub času a stav mé paměti se na nich také už podepsal. Budiž mi odpuštěno. Stejně jako sem a tam hrubější slovo, ale na letišti se nikdy nemluvilo jako v klášteře a ani některé historky by nevyzněly přesně. Kdoví, jestli vyzní i tak. Rovněž i některá jména, hlavně zápornějších postav, jsem pro jistotu změnil. Sedím a píšu…..

Kapitola 1. Jak to všechno začalo

Kde to všechno začalo? To si pamatuju docela přesně. Byl jsem u svého nejlepšího kamaráda z dětství, Zdendy Hovorky, jehož táta lítal v aeroklubu Podhořany a byl veliký fanda do lítání. Já v té době byl hrozně náruživý čtenář, hltal jsem vše, co mi přišlo pod ruku. A knihovna u Hovorků byla plná knih o lítání, výtisky ještě z dob před r. 1968, po němž se zase ocitly v trezoru. V té době mi letadla vůbec nic neříkala, maximálně fotbal nebo hokej. Byli jsme s tátou přesvědčeni, že půjdu v jeho stopách a stanu se taky chemikem. My jsme ale tenkrát v té knihovně nehledali knihy o letadlech, ale tzv. „zakázané knihy“. To byly knihy o sexu, které mívali rodiče většinou zastrkané až někde vzadu, aby se náhodou ti třináctiletí pubertální fakani k nim nedostali. No a my, v té době hladoví po informacích z této oblasti, jsme tu knihovnu rabovali. A při této bohulibé činnosti vypadla kniha, na jejímž obalu byla kresba stíhačky z II. světové války, byla v letu na zádech, hořel jí motor a vyskakoval z ní pilot. Úplně mi ten obrázek vyrazil dech a zeptal jsem se Zdendy, jestli bych si ji nemohl půjčit. Prej že jo, žádný problém. Byla to kniha plná povídek o leteckých bojích z Francie i Velké Británie. Bohužel, název už si nevybavuji, ale po jejím přečtení jsem letadlům propadl úplně a bezvýhradně. Pak jsem začal hltat ty jejich knihy jednu po druhé – Fajtlovo Sestřelen, od E. Čejky Zlomená křídla, Velký cirkus atd. A byl jsem v tom až po uši. Letectví se stalo mou velkou láskou. Dalo mi v životě neskutečně moc radosti, ale někdy i strachu, dalo mi hodně přátel, ale připravilo v samém závěru letecké kariery i obrovské životní zklamání.

Začal jsem tedy lepit modely letadel z II. světové války. A zajímat se a shromažďovat informace o našich pilotech z této války. To byli pro mne hrdinové s velkým H a veliké vzory. V té době jsem netušil, že se s několika těmito velikány setkám osobně, tenkrát mi to někdo říct, tak se počůrám a omdlím. Ohromilo mne jejich hrdinství, jejich heslo:

„Sám se zabij, ale kamaráda zachraň!!“

Tím jsem se, v přeneseném slova smyslu, snažil řídit celý svůj život. Vůbec mne nenapadlo, že po padesátce na to narazím u profesionálů u ČSA naživo, ale v opačném gardu: „Všechny okolo pozabíjej, ale sám se zachraň“. Ale to je už jiná kapitola.

Jedny z prvních stavebnic byly modely letadel Wildcat v měřítku 1:32 a Liberator, ten 1:72, oba od firmy Revell. Dostal jsem je od táty k Vánocům, za jeden z jeho honorářů za mezinárodní patent, neboť v té době byly tyto modely k sehnání jen v Tuzexu. Štěstím jsem málem brečel. Jenže, mladý blbec, jsem je hned šel stavět a spíš, než že jsem je postavil, tak jsem je dorasoval. U Wildcatu se nedal zasouvat podvozek, protože jsem jej slepil napevno, u Liberátora se zas neotáčela střeliště z toho samého důvodu. Navíc, protože modelářské barvy na tyto výrobky volně neexistovaly, zase jen v Tuzexu (vzpomínám, že kvůli jedné plechovičce barvy Humbroll jsem šetřil třeba půl roku, pak jel do Hradce, kde byl Tuzex, před ním vyveksloval s nějakým týpkem blbých deset bonů a modlil se, aby nezvednul cenu), tak jsem ty modely natřel acetonovou barvou. Takže zmizely nýty a vůbec všechny povrchové detaily. Dnes se už nad tím jen usmívám, co jsem byl za trotla, ale když si vzpomenu, jak asi po roce, kdy už jsem nasbíral nějaké ty zkušenosti, jak jsem byl sám na sebe vzteklej, že jsem je tak zpackal, tak teď se směju ještě víc.

Blížil se patnáctý rok věku a další kamarád z dětství, Pepík Tichý, jehož táta taky lítal v tom samém aeroklubu jako Zdendy, mi povídá:

„Hele, ten aeroklub přibírá nové členy, nechceš jít taky plachtařit? Jen ti tu přihlášku musí podepsat vaši“.

No to byla rána!! Já a v letadle?? Takhle jednoduše? Jen vyplním papír a budu lítat? Úplně mne to ohromilo. A proč ne? Když tam jde Pepík, proč ne já? Do letadel jsem zblázněnej, přeci pořád nebudu jen lepit modely. Problém byl s podpisy rodičů. Táta byl pruďas, z moravského Slovácka, ten nejdřív praštil a až pak se ptal. Maminka byla zase velice starostlivá, hodná, ta na nás ruku nikdy nevztáhla. Říkám si: táta mi jednu ubalí a mamka mi to ze strachu nepodepíše. Ale šel jsem za nimi, malá dušička ve mně byla. K mému obrovskému překvapení tátu potěšilo, že se na to chci dát, možná i troška hrdosti tam byla, že se ten usoplenec nechce válet za domem, ale chce se věnovat něčemu tak pro tátu atraktivnímu, jako je létání. Maminka se pokřižovala, povzdechla, ale podepsala. Jen jsem musel slíbit, že budu každý večer volat, že jsem v pořádku. A to mi vydrželo až do její smrti, i když jsem už byl kapitánem na Boeingu, každý večer jsem jí volal, že jsem v pořádku. A teď to vlastně pokračuje, akorát volám manželce.

Kapitola 2. Nástup do aeroklubu

Podal jsem tedy přihlášku do AK Podhořany. Tenkrát se vždy dělal nábor na podzim, přes zimu probíhalo teoretické školení ze základů aerodynamiky, meteorologie, navigace, přístrojů, mechaniky letu a předpisů. A tak jsme se v říjnu 1974 sešli na učebně, asi patnáct nás tam bylo, převážně kluků a všichni přibližně v našem věku. Předstoupil před nás Eda Vršovský, zvaný Mistr, tehdejší náčelník aeroklubu, a měl k nám proslov na uvítanou. Pak se nás ptal, jednoho po druhém, proč jsme si vybrali zrovna létání. Vypadlo ze mne tenkrát, že bych rád někdy lítal dopravní letadla a dodnes vidím jeho shovívavý úsměv – další blbeček, kterej si myslí, že na něj čekají. Ale nahlas neřekl nic. Ani jeden z nás netušil, že to opravdu dokážu a na tu dopravu se dostanu, ale uplyne ještě dlouhých 24 let…

A hned první hodinu nás začal školit Jarda Toman aerodynamiku a to tak poutavým způsobem, že jsem jí propadl a o dva roky později jsem už nové elévy vyučoval já, protože se aerodynamika a její vyučování staly mým koníčkem.

Během školení jsme museli i na lékařské prohlídky. Byl jsem v té době asi jediný, který prošel, i když z krčního oddělení jsem měl výsledek – pro neukázněnost nevyšetřen. Nesnáším totiž ty špachtle do krku, výtěr krku je u mne úplně vyloučen. No a když ani na entý pokus se mi doktorka do toho krku nedostala, udělala tento zápis. Vlastně i Zdenda Lukeš to měl nahnutý. V dotazníku na otázku: sexuální život napsal ve svých sedmnácti letech – vyžilý a ukončený. Tak tam zas měl poznámku, že je drzý, ale prošli jsme oba dva. Na´ÚLZ - Ústav leteckého zdravotnictví – jsem měl kvůli tomu krku taky jednou extempore. To už jsem byl u práškařů a při jednom vyšetření mi doktor povídá:

„Vám trhali mandle?“

Odpověděl jsem, že ne, že vím, že je mám zakrnělé a nikdy v životě jsem neměl angínu, prostě jsem se narodil bez nich a nechybí mi. A on na to:

„To musím vidět!!“

A už jsem věděl, že bude průšvih. Povídám mu:

„Pane doktore, to bude problém, já mám zvýšený dávivý reflex, mě nikdy neudělali ani výtěr, to nepůjde“.

A on: „Nebojte se, to zvládneme, už jsme tady měli jiný numera“.

Mezi nohy mi dali kbelík, na každou ruku se mi pověsila sestra a doktor vytáhl ze šuplíku ne špachtli, ale snad půlmetrový kovový plátek a zrcátko na neuvěřitelně dlouhé tyčce. Tak to jsem zblednul a věděl hned, že bude problém. No, asi pětkrát sestry letěly přes celou ordinaci i s tím kbelíkem, na šestý pokus doktor vítězoslavně hlaholí:

„Člověče, vy je opravdu nemáte a styďte se!!“

To do mne vjel vztek a i když v těch dobách se vědělo, že hádat se na ÚLZ je profesionální sebevražda, hulákal jsem na něj:

„Já se mám stydět? A za co? Já vás varoval, vy jako doktor byste měl vědět, že za to nemůžu a ne mne tady rychtovat jako malýho kluka. Já vám říkal hned, že je nemám a tuhle komedii jsme si mohli ušetřit!!“

No ale prošel jsem, akorát když jsme se pak potkávali na chodbě, dívali jsme se na sebe dost nevraživě. To bylo ještě v dobách, kdy ÚLZ byl postrachem pro celý létající personál, dnes už je situace úplně jiná. Navíc ani ten doktor tam už není, naopak, dnes je tam primářem bezva chlap MUDr. Šindelář a fajn doktorka MUDr. Erhartová.

L 13 Blaník. 

Kokpit Blaníka 1 vepředu žák, vzadu instruktor. 

Během tohoto zimního teoretického výcviku mi Jarda povídá:

„No a kdy už přijedeš na letiště?“

Tím mne ohromil. To jako už můžu?

„No proč ne, už jsi člen, proč bys nemohl?“

A tak jsme jeden pátek s mamkou nakoupili konzervy a polívky v prášku a vyrazil jsem poprvé celý rozechvěný na celý víkend na letiště, které se mi stalo na dlouhá léta druhým domovem.

AK Podhořany – vesnické letiště, jak s oblibou říkal náčelník, cca 24 km od Pardubic, na úpatí Železných hor. V malé vesničce Nový Dvůr. Železné hory – překrásná část naší republiky, dlouhý schod v krajině, táhnoucí se v délce několika desítek kilometrů ze severu na jih. A přímo na kraji toho schodu leží letiště Podhořany, takže přistání od západu je jako na letadlovou loď – špatný rozpočet a jsi pod úrovní letiště. Spousta lidí skončila zametáním hangáru, když je náčelník viděl na přistání příliš nízko. V Podhořanech jsou dvě krátké dráhy a větroně se musí tlačit po přistání zpátky na start, jednou jsme to počítali a při letních soustředěních žáků-plachtařů se nachodilo i přes 30 km za den. Takže se každý snažil na přistání nebýt „dlouhej“, aby se vyhnul remcání kamarádů, kteří pro něj museli jít daleko a tlačit ho zpátky na start. Výhodou zase bylo, že při dostatečně silném západním větru se na tomto „schodu“ dalo létat sem a tam několik desítek kilometrů v malé výšce, tzv. svahové létání. Jak začalo foukat na svah, už tam byli plachtaři ze Zbraslavic a Kolína a hoblovali to od Chvaletic až po Chotěboř. Někdy se tam motalo v tom úzkém pásu vzestupného proudu, vzniklého právě nafoukáváním západního větru na tento schod, i přes dvacet větroňů. Sranda ovšem byla, když náhle přestalo foukat. Najednou se tlačí spousta letadel na přistání, na krátkou dráhu. Dodnes vidím náčelníka pobíhat po letišti v bílých trenkách s praporky v ruce ve snaze vše dostat v pořádku na zem. Všechno, co mělo ruce a nohy kmitalo a odstraňovalo letadla po přistání z dráhy, aby mohli posedat další zoufalci. A pak někdy až do půlnoci se jezdilo dolů do roviny k Čáslavi s transportním vozem pro nešťastníky, kteří to na letiště nedotáhli a museli přistát v terénu.

Svah na mapě. Za dobrého větru se dalo létat až k Chotěboři.

Let „na svahu“.

Tak na toto letiště jsem jedno páteční odpoledne dorazil, vyvalený patnáctiletý kluk, s pusou dokořán, protože jsem poprvé v životě viděl opravdový eroplán, i když „jen“ větroň. A dá-li Pánbůh, možná v něm i poletím. Ten první den nás tam bylo asi deset kluků v mém věku. Někteří už staří pardálové, neb měli za sebou první rok. Honza Luptovský, zvaný Černej, Standa Kužela alias Everel, Petr Lehký alias Gulf, Zdenda Lukeš neboli Goga a další. Hned jsme se skamarádili a tohle přátelství nám vydrželo dodnes. I když se nevídáme denně, život nás rozeslal do všech možných koutů světa, víme o sobě a jednou za rok se scházíme v Podhořanech na letišti u ohně, jídla a pití a je to vždy super večer. Kluci mě hned vzali mezi sebe, udělali jsme výpravu do okolí, abych viděl, kde co je, přidělili mi postel v dřevěném baráku ještě po Hitlerovi a šlo se k Francům do hospody.

Francova hospoda – dnes už není, ale co večerů jsme tam proseděli, co historek jsem tam slyšel, té srandy, co se tam prožilo. Starý pan Franc roznášel pivo a sekanou. Ale to byla sekaná!!! Nevím, čím to bylo, ale byla tak strašně dobrá, že jsem si ji jednou koupil domů a ono nic moc. Prostě ta se musela jíst u Franců a dodnes na ni mám hroznou chuť. Bohužel, pan Franc i paní Francová jsou už taky pryč a atmosféra jejich hospůdky je také v nenávratnu. Vzpomínám, to už mi bylo osmnáct a hrdě jsem si u pana France objednal první malé pivo. A pan Franc na to:

„Počkám, až budeš mít chuť na velký“.

Tak jsem za chvíli objednal pivo veliký.

A pan Franc: „Aby ses neposral!!“

A postavil přede mne kofolu a 10 dkg sekaný, kombinaci, na které jsem dospíval. A bylo vymalováno. S panem Francem se nediskutovalo. Tam se vymyslelo a provedlo blbin. Jako jednou, značně pod parou, došlo na diskusi, že slepice lítat neumí, ale co kohout? Hned se vytvořily dva tábory, jeden pro a druhý proti. Až došlo na sázku o metr piv. A na druhý den, co s tím? Hlavy vychladly, alkoholový opar se rozplynul, ale sázka je sázka. Tak se náčelníkovi ukradl kohout, kluci ho na okruhu prostrčili z okýnka a sledovalo se. Kohout roztáhl krovky, předpisově provedl tzv. „výhledovou zatáčku“, která se prováděla před vývrtkami, jestli se pod vámi nenachází jiný letoun. Pak ten chudák složil křídla a vzal to střemhlav až do země. Samozřejmě, že náčelník láteřil, až padala omítka z hangáru. Ale skončilo to nerozhodně, že tu zatáčku udělal a let střemhlav je taky z kategorie létání a tak dále. A večer se ty dva tábory zase sjednotily a útratu zatáhly společně.

Ten první večer jsme pak došli zpátky na ubikace a v klubovně se rozhořel turnaj ve stolním tenisu. Mrskali jsme to asi hodinu, když se tam objevil okolo desáté večer vcelku sympatický chlápek v bundě. Chvíli na nás koukal a povídá:

„Koukám, že vám to kluci docela jde.“

Tak my natěšení jsme hráli dál ještě s větší vervou.

A chlápek povídá: „Vy jste všichni piloti, jo?“

My, nafouknutí jak kohouti, že jo. Asi někdo od novin, ne.

A on: „Letadla hlídáte?“ A já jsem myslel, jako že bych měl chodit okolo hangáru jako na stráži, tak mu povídám, že ne.

On zase:

„To vám nikdo neřekl, že máte hlídat letadla?“

Já zas na to, s čistým svědomím, protože nám opravdu nikdo neřekl, že máme držet hlídku, že ne. Chlápek odešel. A druhý den se přiřítil náčelník.

„Kterej blbec tady řekl Čejpovi, že se nehlídaj letadla“?

No, lezlo to ze mne jak z chlupaté deky, že jsem to byl já, že jsem ten dotaz asi špatně pochopil.

„Panebože, první den na letišti a hned takovej průser“ lamentoval náčelník.

No a tak jsem dostal první přezdívku – Průserář. Na vysvětlenou – pplk. Čejpa byl svého času velice vysoce postavený a řádně prokádrovaný člen vedení Svazarmu. Po něm se pojmenovalo tzv. „Čejpovo pásmo“. To byl prostor okolo západních hranic, někde deset, někde i šedesát km široký pruh, do kterého nesmělo sportovní letadlo vletět, jinak mělo hned za ocasem stíhače a dolů s tebou. Když se člověk tenkrát díval na leteckou mapu, Česká republika vypadala z hlediska sportovního pilota jak po Mnichovské dohodě. Takže po tomto extempore jsem byl samozřejmě velice zaražený, ale neměl to být konec.

Rozhodlo se, že se umyje vlečná – Z 226, OK-KMR, zvaný „Kamarád“. Letadlo se vytáhlo z hangáru a já na vlastní oči a poprvé v životě viděl takové letadlo zblízka a byl jsem z toho paf, že se ho mohu dotýkat těch ladných křivek, poprvé jsem cítil charakteristickou vůni skutečného letadla. Do toho mi nějaký dobrák strčil do ruky kýbl a povídá. „Vypusť vodu z chladiče, ať tam v zimě nezamrzne.“ Maličkost, to už jsem dělal tátovi u auta. A tak ještě zblblý z ranního průšvihu jsem se jal obcházet letadlo, kdeže ta mrška má chladič. Zeptat jsem se nechtěl, abych nebyl za vola. No a asi po pěti minutách šel okolo náčelník a povídá.

Z 226 OK KMR, zvaný Kamarád, tady už se stavitelnou vrtulí, v mých dobách byla pevná a dřevěná

OK KMR - kokpit

„Řekněte tomu Průseráři, že to je chlazený vzduchem, než zas něco vyvede, umělec!“

Tak takový byl můj první den na letišti a dodnes se divím, že jsem neutekl kanálem. Nutno dodat, že se ta přezdívka dědila, ale musel jsem počkat na další kurs, kdy už jsem si jako „stará pasta“ vyhlédnul dalšího vyvaleného eléva a s velikou chutí jsem na něj něco vymyslel a předal mu tak přezdívku.

 

Foto: autor a Letiště Podhořany
  Bude pokračováno

Související kategorie